Když se čas ocitne v tísni časové. Komiks Azimut je nádherně nakreslená absurdní hříčka

Mohli bychom říct, že Azimut je fantasy komiks, ale daleko víc mu sedí označení fantasmagorie. Jeho tvůrci navazují hlavně na absurdní napůl pohádková vyprávění ve stylu Lewise Carrola, Barona Prášila nebo Příběhů tisíce a jedné noci. V rychle plynoucím vyprávění se střídá hned několik postav, které všechny cestují napříč bizarním kontinentem a odhalují tak čtenářům jeho nové a nové výstřední nápady. Právě neustálá rychlá akce přinášející novou a novou radost z nonsensu je jedním z hlavních důvodů, proč se tahle série tak dobře čte.

Scenárista Wilfrid Lupano, který je ve francouzské bande desinée, tedy ve francouzském komiksu, známý díly mnoha různých žánrů, zároveň dokáže tuhle zběsilou jízdu ukočírovat tak, aby opravdu směřovala odněkud někam a měla určité záchytné body. Zmíněný čas a hříčky s časem jsou jedním z hlavních témat komiksu. Série vlastně ukazuje, jak by to vypadalo, kdyby lidé mohli s časem nakládat třeba jako s nástrojem moci nebo s obchodní komoditou. Nečekejte ale, že by Lupano dováděl tyhle hříčky do nějakých dramatických důsledků – jde tu spíš o lehkonohé dobrodružství než o existenciální tíseň.

Druhým důvodem, proč se Azimutu vyplatí věnovat váš čas, je úchvatná výtvarná stránka od Jeana-Baptiste Andréaeho. Celá velkoformátová kniha je malovaná s důrazem na monumentalitu fantasy maleb. Andréae ale dokáže propojit cit pro realistický detail s až cartoonovou nadsázkou a dynamikou. Potkávají se tu prvky dobrodružek, pohádek, fantasy i steampunku.

Lupano a Andréae zkrátka vytvořili poctu prášilovským vyprávěním, která čas od času sklouzává k naivitě nebo určitým klišé, ale zároveň dobře chápe, že v tomhle žánru jde spíš o nápadité detaily než o sevřený celek.

Více o francouzských komiksových časorváčích si poslechněte v recenzi.