Klangstof: Chci vyprávět vlastní příběh

Vloni Klangstof vydali debutovou desku Close Eyes To Exit. K singlům Hostage a We Are Your Receiver vznikla řada remixů. Po několika koncertech v Severní Americe, včetně vystoupení na festivalech Coachella, Sasquatch nebo Bonnaroo, se nyní chystají na evropskou festivalovou sezónu. Na podzim přijedou v rámci turné i do České republiky. 1. prosince vystoupí v pražském Chapeau Rouge.

Jak jsi poznal další členy?
Když mi bylo čtrnáct, přestěhoval jsem se do Norska. Krátce potom, co jsem se tam dostal, jsem zjistil, že tam není moc co dělat, tak jsem začal skládat hudbu. První písničky jsem nahrál už v patnácti, a před dvěma třemi lety jsem skončil jako sólový projekt. Potřeboval jsem kapelu, tak jsem požádal dva kluky, se kterými jsem studoval v Norsku, jestli by se ke mně nepřidali. Tou dobou už jsem znovu bydlel v Amsterdamu, takže museli jít se mnou do cizí země, ale naštěstí byli pro. A čtvrtého kluka jsem poznal přes Facebook – tak nějak to dneska chodí, ne? (smích)

Média si oblíbila tvůj příběh, podle kterého ses odstěhoval do norské chatrče na samotě a začal poslouchat OK Computer od Radiohead. Tam to celé začalo. To je krásná historka, co ale ten poslech dal tobě osobně nejvíc?
Bylo to pro mě velmi důležité. Když žiješ na venkově a vylezeš ven z domu, chceš poslouchat hudbu, která sedí k přírodě nebo místním scenériím. A poprvé jsem to měl s Radiohead. Vyšel jsem ze dveří, venku sněžilo, před domem máš jezero, nikdo nikde. Takže jsem chtěl slyšet hlas někoho, kdo zní opuštěně a hlavně se hodí k té krajině. A Radiohead to měli, to byla první kapela, která mi přinesla přesně ten vibe. Po čase jsem si říkal, že si chci podobný pocit vytvořit sám. Že chci vyjít ven, ucítit přírodu a osamělost, ale u toho slyšet vlastní muziku, propojovat si ji s okolními věcmi. Takže spíš než samotná hudba mě ovlivnilo to, co jsem viděl.

Co tedy podle tebe nejlépe sedí k hudbě Klangstof?
Když půjdeš do mého malého města v Norsku, tak určitě pochopíš, o čem ta hudba je. Na světě je spousta míst, kam sedí. Ale někdy se mi stává, třeba když jsem v Amsterdamu a poslouchám desku, že zrovna k tomuhle městu se moc nehodí. Máš tam čtvrť červených luceren, všude se děje spousta věcí, ale ta hudba do toho prostě nezapadá. Určitě je vhodnější odlehlá klidná příroda, třeba někde u lesa. Určitě i na nějakých místech v Česku taky máte nějaké hezké lesy…

Vaše hudba bývá někdy připodobňována k zmíněným Radiohead nebo třeba Everything Everything. Myslíš, že je důležité pro skupinu, aby ji srovnávali s jinými interprety, nebo jí to naopak uškodí?
Podle mě je to špatně. Když zníš přesně jako jiná kapela, proč bys na ni měl chodit? Dobře, protože nejsme moc známí, tak nám nějaké přirovnání může pomoct, aby si o nás lidé udělali obrázek. Na druhou stranu vím, že jsem se nikdy nesnažil znít jako někdo jiný. Chci vyprávět vlastní příběh, a ne příběh Radiohead nebo Everything Everything.

Zpátky k OK Computer, protože ta deska slaví letos dvacet let. Změnil se k ní nějak od tvého prvního poslechu tvůj vztah?
Pořád ji mám rád, ale nikdy nebyla mou nejoblíbenější od Radiohead. Spíš byla nejpřístupnější. Pokud Radiohead neznáš, OK Computer je dobrým začátkem. A stejně jsem to měl já. Nejdřív mě bavila elektronika a taneční hudba, pak jsem se náhodou dostal k OK Computer a přišlo mi, že se to dá strašně lehce poslouchat. Navíc myslím, že je to opravdová klasika. Klidně by ji mohli nahrát v roce 2017. Tak poznáš dobrou desku – když si ji teď pustíš, pořád bude znít svěže. Podobně to je i s Thrillerem od Michaela Jacksona nebo pozdními nahrávkami Beatles. To je na tom to speciální.

Dokážeš říct, jestli je vaše hudba svázána dobou a místem? Nebo by vaše album znělo stejně, kdyby bylo nahráno třeba před pěti, deseti lety?
Žijeme v době, kdy každý může udělat nahrávku. Za posledních deset let se trh hodně změnil. V té době bys vlastní věc nenahrál, protože to bylo drahé. Způsob, jakým děláme desky v roce 2017, je hodně nový – lidé se stále snaží a experimentují. Ale tohle bylo v hudbě vždycky. Naše album není nadčasové, spíš myslím, že svým způsobem odráží rok 2016.

Máte nahrávací smlouvu s velkým labelem. Dalo ti to nějaké výhody?
Vždycky ti to přinese výhody. Kdybych nepodepsal nahrávací smlouvu, tak bych tu dneska neseděl nebo nejezdil tolik koncertů. Je to ale tak padesát na padesát. Label se stará o veškeré promo, samozřejmě musí za tebou stát lidi, kterým se tvoje hudba líbí. Je dobře, že dostáváme propagaci, kterou potřebujeme, protože nemáme žádné rádiové hity. Proto když chceme uspět, musíme mít od začátku jasný strategický plán. Lidé, kteří neposlouchají rádio, se o nás musí někde dozvědět. A to je dneska oproti minulosti hodně jinak.

Takže do rádia se v Nizozemí nedostanete, jenom na alternativní stanice?
Popravdě, než jsem se upsal labelu, zkoušel jsem to po stanicích sám. Obeslal jsem jich opravdu hodně – nabízel jsem jim We Are Your Receiver jako píseň udělanou speciálně pro rádia a dostal jsem jen odpovědi: Ne, to nezahrajeme, je to až moc divné.

Mohl bys popsat, jak fungují nizozemská rádia? Kde je například hranice mezi alternativou a mainstreamem?
Vždycky jsme tu měli alternativní stanici, kde hráli všechnu skvělou hudbu. Teď už to ale nedělají a devadesát procent trhu v podstatě tvoří mainstream. Věděl jsem, že pokud chceme překročit hranice, musíme to udělat z jiné země. Proto jsem se vždycky aktivně zajímal o vydavatelství ze Spojených států. V Nizozemí v podstatě není žádná podpora pro kapely, které zní jinak, což je smutné. Ale doufám, že se to jednou vrátí, zatím v rádiu pouští Justina Biebera a Justina Timberlakea. Jenom samý Justiny. (smích)

Podle mého je ale nizozemská, belgická a dánská scéna na vzestupu. Mají ty země něco společného, že byste se mohli připojit ke skupinám jako Balthazar nebo Kensington?
Cítím, že je to v Nizozemí lepší než před dvěma lety. Něco se mění, což je vidět i na party nazvané Dutch Impact, která je tady na Great Escape a dalších showcasech. Pamatuju si, že jsme na jedné takové akci hráli ve Francii před dvěma třemi lety a celý večer tam bylo pět lidí. A teď, když jsme hráli tady, bylo skoro plno. Je znát, že se něco mění, o naši scénu se zajímá čím dál víc lidí.

Přesto se vám povedlo dostat se jako první nizozemské kapele na Coachellu. Jak jste to dokázali?
Řekl bych, že to bylo hlavně díky dobrému agentovi v Americe. Zároveň jsme v listopadu jeli ve Spojených státech turné s Jagwar Ma. Věděli jsme, že na některé koncerty přijedou lidi z Coachelly a budou nás sledovat. Takže jsme si řekli: Dobře, teď musíme zahrát svůj nejlepší koncert – každý večer. Hráli jsme sedmnáct vystoupení a všechna velmi povedená. Když jsme se vrátili z turné, zavolali nám, že jestli chceme, můžeme vystoupit na Coachelle. Ve výsledku je to skvělé promo, protože jsme první nizozemskou kapelou, která si na festivalu zahrála. Najednou nás začali mít rádi i doma.

Jak vnímáš svou současnou pozici? Na jedné straně hrajete velké festivaly, na stranu druhou jedete turné po malých evropských klubech.
Je to velmi inspirující. První nahrávku jsem nahrál způsobem, že jsem nikdy nepřemýšlel, že bych ji hrál živě, což se hodně liší od toho, jak přemýšlím v současnosti. Když něco napíšu teď, automaticky myslím na to, jak to bude znít tady na tom pódiu a jak se to hodí do tohohle klubu. Myslím, že zvuk kapely se obyčejně mění v závislosti na tom, kde vystupuje. Když hraješ stadiónový rock, tak chceš hutný zvuk. Když ale jedeš po malých klubech, pracuješ s jinou dynamikou. Můžeš hrát potichu a lidi musí na chvíli sklapnout, musí se ponořit do hudby. A my momentálně žijeme v obojím.

Na co se tedy v současnosti nejvíc soustředíte? Je to živé hraní, nebo už skládáte novou hudbu?
Hrajeme až do září, pak budeme mít asi měsíc a půl volno. Takže si chci pronajmout chatu v Norsku, vzít si s sebou všechny nástroje a s kapelou nahrát další desku.

Teď už ale budeš skládat se zbylými členy, nebudeš sám?
Chystám se na to s celou skupinou. Uvidím, jak se to vyvrbí. Když to za nic nebude stát, tak je všechny rovnou vyhodím. (smích)