Kluk na kole: Vkusná sociální pohádka z Cannes

21. červenec 2011

Pokud bychom skutečně chtěli brát soutěžení filmů na festivalech jako seriózní sportovní disciplínu, patřili by bratři Dardenneovi k přeborníkům, od nichž se očekává vždy pouze prvotřídní výkon.

Držitelé dvou Zlatých palem z Cannes a mnoha dalších významných ocenění, kteří se i v naší distribuci blýskli snímky Dítě a Mlčení Lorny, svým aktuálním opusem Kluk na kole sice příliš nepřekvapili, ale přesto dokázali naplnit vysoká očekávání.

V příběhu kluka z děcáku Cyrila, - jehož přezdívka „pitbul" dokonale ilustruje jeho nezdolnou energii a zaťatost při získávání náklonnosti svého otce, který o něj nemá zájem, - Dardennové znovu ohromují vedle formální preciznosti citem pro strukturu vyprávění, která má tentokrát až přiznaně pohádkový charakter. Vždy dobře vědí, jak pracovat se zkratkou a s funkční elipsou, co vynechat a na co naopak položit důraz. Do jejich filmového jazyka nepatří doslovnost (i za cenu pouze náznakových motivací některých postav) ani sentiment - jejich devizou je naopak lehká distance, z níž ale oba tvůrci umí vytěžit hluboké a netriviální emoce.

Veristický styl Dardenneových, založený na vytříbených sledovacích záběrech ruční kamery, autentickém zvuku a modelování neherců do vitálních filmových postav, které jako by byli v neustálém pohybu, neztratil nic ze své působivosti. Oba bratři se jej navíc průběžně snaží nenápadně obohacovat. Jednu novinku v jejich stylu tudíž nelze pominout: Dardenneové v Klukovi na kole poprvé výrazněji používají hudbu, ovšem s vkusem a subtilitou jim vlastní. Krátké úryvky z Beethovenova Pátého klavírního koncertu na několika pečlivě zvolených místech umocňují atmosféru právě skončené scény a dodávají realistickým výjevům přiměřeně existenciální nádech.

02392197.jpeg

Verdikt sudího je tudíž jasný: Dardenneovi se možná přeci jen začínají trochu opakovat, ale ani ve svém šestém filmu nezahráli jedinou falešnou notu.

Hodnocení: 80%

Spustit audio