The Knife: Ve skutečnosti je díra

Album Shaking The Habitual mi v lecčems připomíná povídkovou tvorbu nekompromisní (i do češtiny překládané) finské prozaičky a (post)feministky Rosy Liksom – i šamani digitální éry The Knife na své nové desce rafinovaně kloubí všednost s abnormalitou, aktivismus s výstřednostmi a vážnost s perverzí; umně prolínají politický přístup s mystikou a psychologií, šokují, ale nikdy nepředstírají; neberou si servítky, na nikoho se neohlížejí a natěšenému auditoriu vzkazují: buď ber nebo vem nohy na ramena.

Na rozdíl od finské nonkonformní umělkyně, spisovatelky a výtvarnice Liksom, která si libuje v lakonických črtách a černočerných ironických miniaturách, však The Knife dokazují, že nástrojem k aktivismu je pro ně i hra s časem: své album totiž dvojice rozprostřela na ploše bezmála sta minut a své publikum vystavuje během trvání třinácti nových kompozic radikální zkoušce z trpělivosti a soustředění.

Shaking The Habitual je deska-manifest, o jejíchž bohatých politických, sociálních, filosofických či genderových kontextech a ideových přesazích by se dala napsat obsáhlá esej. Co ji ale dělá skutečně výjimečnou, je způsob, jakým švédské duo své netriviální postoje a koncepty nechává promlouvat skrze hudbu, jež tentokrát připomíná experimentální/taneční pop, který prošel drastickou genetickou mutací. Právě tohle je nejmocnějším vzkazem alba: důsledná výzva k proměně posluchačských návyků skrze podivínské a přece komplexní hudební struktury, v nichž mizí hranice mezi organickým a syntetickým, mezi přirozeností a umělostí, mezi harmonií, kakofonií a čistým ohýbáním zvuku.

The Knife – Shaking The Habitual |foto: Rabid Records

Co skladba, to příklad radikální stylové penetrace, za níž lze cítit mnohem víc, než jen touhu a potřebu se neopakovat. V úvodní A Tooth for an Eye se Karinin hlas (na albu používaný spíš coby jeden z nástrojů než jako dominantní prvek) prodírá elektroakustickou houštinou s tribálními prvky, zatímco desetiminutová Full on Fire je strhující klaustrofobickou lekcí industriálního techna; třetí skladbu v pořadí A Cherry on Top pak Knife po ambientním intru vyklenou v chrámovou orientální kompozici, která by bez potíží zapadla i do jejich skvělé darwinovské opery Tomorrow in a Year (to samé platí také o následném, asi „nejhitovějším“ tracku Without You My Life Would Be Boring).

Odvážné permutace a sofistikované i čistě instinktivní hry s texturami pak s lehce kolísavou intenzitou pokračují dál a vtahují nás do hájemství bizarních zvuků, beatů, které jakoby pro nás vyťukávali vzkaz v morseovce a halucinogenních krajin, v nichž se melodie stává rytmem a naopak. Zdánlivě samolibým, ve skutečnosti však promyšleným gestem je i rozdělení alba vedví prostřednictvím takřka dvacetiminutového ambientního tracku Old Dreams Waiting To Be Realized, jehož temné drony svojí krásu vyjevují až při opakovaném ponoru.

The Knife navazují na svůj stylotvorný festival převleků vskutku nečekaně – sundali zobce středověkých lékařů a místo toho rozdali své pravé obličeje všem okolo. Je na vás jejich současná radikální inkarnace moc? Žádný strach, už Carl Gustav Jung přeci dobře věděl, že „autentický člověk si proměnu a rej masek užívá, neboť mu poskytují svobodu“. A svobodný, odpoutaný poslech je vedle sympaticky angažovaného ideologického backgroundu přesně tím, co tento opus magnum pozvedává do kategorie nadčasových.

Je to deska, která nás na hudební i intelektuální rovině vytrhává z našeho více či méně pečlivě udržovaného komfortu a sděluje cosi podstatného o společnosti, jíž bychom měli být aktivní součástí. Nahrávka takovýchto (naplněných) ambicí by měla navzdory své relativní posluchačské nevstřícnosti a gargantuovským proporcím, najít širokou odezvu; jinak nám nezbyde, než se spolu s hrdinkou jedné z povídek Rosy Liksom zavrtat pod přikrývku a „pocítit úlevu z pomyšlení, že konec světa konečně začal“.

"The Knife nejsou kapela, ale instituce, jejich manifest k desce Shaking The Habitual je stejně důležitý jako samotné písně a vizuální stránka celé jejich aktuální práce je stejně důležitá jako manifest a rozhovory. Průvodní komiks k albu představuje různé způsoby, jak se zbavit zásadního problému současné společnosti, totiž extrémně bohatých lidí. Formou rozhovoru novinářky s různými experty čteme v bublinách věty na pomezí angažovaného radikalismu a dadaistického humoru. Bohatí sbírají starožitnosti podobně, jako veverky shromažďují oříšky. Nebyla jste z nich vyděšená? Většina z nich je velmi přátelská, ale někdy mě přemohla úplná beznaděj – ti lidé se pohybují ve velmi omezeném prostředí, nevystupují ze svých zón a točí se v kruhu. Jak se zbavit boháčů, kteří jsou svými sociálními paradigmaty naprogramovaní k ničení životního prostředí? Ten kruh je pro ně potřeba zničit," píše v druhé recenzi naší Desky Týdne Jiří Špičák. Přečtěte si ji celou.