Kniha Kočičí host je čtenářská terapie tmou

Mladý manželský pár se právě přestěhoval do titěrného domku pro hosty na kraji Tokia. Lepší bydlení na přelomu osmdesátých a devadesátých let sehnat není možné a nějakou dobu se to nezmění. Umírá císař Hirohito a s ním také imperialistická éra, nastupuje ekonomická krize, která postihne i manžele literáty. Tolik k vnějšímu světu Kočičího hosta, knihy, která se jinak hermeticky uzavírá do prostoru několika malých pokojíků, úzké zahrádky, do níž se sotva vejde věšák na prádlo, několika domků v sousedství a jedné košaté zelkovy. Kočka Čibi, hlavní hrdina skromného vyprávění, větší jeviště nepotřebuje.

Do mikrosvěta několika tichých domácností přichází Čibi jako malé kotě a způsobuje tu celkem pochopitelné pozdvižení. Stará paní domácí kočky nemá v lásce. Sousedovic kluk zase křičí, že si bílé, ochlupené stvoření chce nechat, a prozřetelně mu vymýšlí jméno a nasazuje obojek. Mladí manželé chvíli jen ostýchavě přihlížejí, ale brzy i oni propadnou kouzlu tiché kočičky, která nikdy nemňouká. Vypravěčova manželka prohlásí, že „Čibi je takový její kamarád v kočičí podobě“ a volný čas tráví třeba tím, že si pečlivě zapisuje její přednosti a běžné denní aktivity.

Kočičí host – Takaši Hirade|foto: Nakladatelství Host

Pečlivost je přednost i samotného Takaši Hiraideho, básníka s výjimečným pozorovacím talentem podpořeným trpělivostí Buddhy. Když zrovna nesleduje Čibi, Hiraide se zabývá detaily vlastní domácnosti. Čtenář tak dokáže přesně odhadnout vzdálenost mezi plotem a okýnkem v autorově ložnici nebo si živě představuje cameru obscuru, která na zdi obýváku vzniká kvůli mléčnému sklu okna a malé dírce v dřevěném plůtku těsně před ním. „Pokaždé, když tou uzounkou uličkou někdo procházel, promítla se jeho postava přes celou plochu okna,“ píše Hiraide. Specifický autorský přístup, ve kterém se upřednostňuje trpělivost a detaily, na čtenáře může působit jako terapie tmou. Člověk si odvykne potřebě velkého lidského příběhu, dramatických zvratů nebo změn v narativní dynamice. Místo toho zažívá nervy při boji kudlanky s cikádou, uklidňuje se u trigonometrie aplikované na výpočet stínu stromu, zažívá katarzi, když Hiraideovi přistane na prstu vážka.

Málokterá kniha dokáže tak půvabným způsobem ztišit lidskou roztěkanost a přesycenost vjemy, připomenout, jak dramatický dopad na život malého sousedství mohou mít návštěvy jedné neomalené kočky. Kočičí host v člověku vzbuzuje radost z pozorování. Jak ostatně připomíná Hiraideova žena, pozorování je ve své podstatě projevem lásky oproštěné od sentimentu. A s kočkami to jinak ani nejde.

Kočičí host – Takaši Hirade|foto: Barbora Linková