Komiks Jima Woodringa Mrakobití se vysmívá lidské pýše. Zvládá to beze slov i bublin
Svět krutých redisperových linek, který přivádí k šílenství – takový kreslí Jim Woodring ve svých komiksech o prasolidech, bobrokocourech nebo ptakočarodějnicích. Logika v jeho albech nemá místo, zato se tu rozlézá surrealistická noční můra, starozákonní mstivost a antická malost člověka, který je jen hračkou v rukou osudu. Za Mrakobití získal titul Stranger’s Genius Award a právě touto knihou se souputník Roberta Crumba představuje tuzemským čtenářům.
Hlavní postavou stostránkového alba je Prasan, napůl člověk a napůl vepř, kterému se opravdu nestane nikdy nic dobrého. Zajatec cizí vůle bloudí paralelními světy mytických krajin vyvolávajících vzpomínky na Shakespeara, antiku nebo temný středověk. Když sebere sílu a vzepře se svému trýzniteli, jeho svoboda je kratší než pauza pokladní na oběd. Když někomu pomůže, zůstává nezodpovězenou otázkou, jestli měl, protože se z něj vyklubalo jen další hovádko boží neschopné sebereflexe.
Woodringovy halucinace, o nichž od dětství mluví raději jako o zjeveních, jsou vizí světa chaosu, pudů a moci. Dnes už je šestašedesátiletý kreslíř přenáší jen do tvorby, kdysi jim podléhal a dělal, co se nedělá. Když jako dítě dostal od matky nové džíny, což byl pro jeho rodinu nevídaný luxus, vystřihnul do nich díru. Když jako středoškolák měl během vyučování zjevení, rozhodl se, že bude popelářem.
Rozumět takovému komiksu nelze – je beze slov, bez jediné bubliny. O to složitěji se čte. Na zadní straně obálky je přehled postav s krátkým popisem, aby se čtenář zorientoval. Kromě Prasana podivuhodnou zemi Unifaktor zabydleli nepoučitelný Frank, macbethovské čarodějnice s ptačími křídly Betty a Veronika nebo Rozmar, „krysácký křivák s křehkými kostmi“.
Přesto se tu mluví, symbolickou řečí náročnou pro čtenáře. Pokud vynaloží námahu, dostane za odměnu volnost, kterou zažívá při četbě poezie. Woodringovy obrazy, hrubé linky na vanilkovém papíře, totiž umí evokovat další a další v hlavách čtenářů. Jde o alegorie na lidskou pýchu nebo výsměch přesvědčení, že člověk je tvor racionální a nadřazený.
Technikou kresby i skeptickým pohledem na člověka, kterého vidí jako bídného červa, připomene sedmdesátníka Roberta Crumba. Odkazem k mytologii či mytologiím zas evropskou dvojici Moebia a Alejandra Jodorowského. On sám se našel ve védántské filosofii, předchůdkyni hinduismu.
Nejvíc ze všeho je ale Woodring dnešním Ezopem, pouze pointu a poučení v jeho bajkách nehledejte. Přesto v jeho antropomorfních postavách tkví něco starobylého, pupeční šňůrou spojeného s mytickým chápáním světa, které o tom současném hodně vypovídá. Třeba že štěstí není právo, zlo je v každém z nás a individualismus je převlečená osamělost.
Upachtěnému Prasanovi se dá v klidu zasmát. Ostatně cizí neštěstí bývá nejvtipnější, ale intenzivní pocit, že svoboda jednotlivce je spíš iluzorní, po přečtení Mrakobití zůstává nepříjemně sedět za krkem.
Jim Woodring: Mrakobití, přeložil Martin Svoboda, 104 stran, Trystero (2018)
Komiksové bajky Jima Woodringa o napůl vepři a napůl člověku Prasanovi baví i mrazí. Čím? Více si poslechněte v audiu.
