Komiksové autorky jdou po autobiografických tématech a střílejí si ze stereotypů, tvrdí Komiksodějky

Komiksodějky
Komiksodějky

Vydávat sborník podle genderového klíče se už dnes může zdát staromódní. V komiksu, a zvlášť v tom českém, ale čas běží zásadně pomaleji. Proto má časosběrný sborník Komiksodějky Terezy Drahoňovské a Štěpánky Jislové na domácí komiksové scéně své místo jisté. Co nového sem přinášejí?

Pražská mutace sdružení Laydeez do Comics spojuje komiksové tvůrkyně přes čtyři roky. Zatím o sobě dávaly vědět hlavně v on-line prostoru a výstavami vycházejícími z pravidelných symposií. Letos se s pomocí crowdfundingové kampaně rozhodly vytvořit sborník a svou dosavadní činnost jasně zarámovat.

Komiksodějky

Za růžovým paperbackem formátu A4 stojí zakladatelky LDC Praha – komiksová autorka Štěpánka Jislová a publicistka Tereza Drahoňovská. Ty svou činnost vysvětlují hned v úvodu nejprve rozhovorem se spoluautorkou konceptu LDC, ilustrátorkou a antropoložkou Nicolou Streeten, a pak i samy se sebou. Je trochu škoda, že oba rozhovory jsou velice krátké a kromě předvídatelných informací nenabízí nijak nový vhled do myšlení zpovídaných. Někdy se sice schyluje k něčemu zajímavému, třeba když Jislová naznačuje, že chtěla domácí nezávislé tvůrce propojit, ale teď už je přesvědčená, že je lepší, aby každý zůstal na vlastním písečku, ale odpověď zůstává jen naznačena.

Opakem je následující trojlístek dvojrozhovorů se současnými tvůrkyněmi, od starší generace Lucie Lomové a Renáty Fučíkové přes Toy Box a Lelu Geislerovou až po nejmladší autorky Kamilu Pokornou a Anežku Židkovou. Zde nejzajímavěji vyznívají momenty, kdy mají respondentky potřebu reagovat jedna na druhou. Když se Geislerová s Toy Box baví o skloubení mateřství, partnerství a umění, skoro si lze představit, jak si braly slova od úst. Nebo když Pokorná s Židkovou probírají současná témata jako ekologii a neshodnou se, jestli je to pro ně námět na komiks. Tady Komiksodějky pouští čtenáře přímo do komiksové kuchyně, kde lze pochopit, jak dnešní komiks vzniká, jak je důležité si stejně jako v jiných oborech umět říct o peníze (protože „mimina dumpstrovat nemůžou“ nebo proto, že jinak je nutné profesi umělkyně dočasně opustit a najít si zaměstnání jako Pokorná) nebo že komerční tvorba si žádá výlučně kreslení přes tablet a bez něj pravidelné zakázky nepřicházejí.

Komiksodějky

Historický rámec Komiksodějkám dodal teoretik Tomáš Prokůpek aktualizovanou verzí své studie Tvůrkyně československého komiksu, která původně vyšla v jeho domovském časopisu AARGH!. Chronologicky řazený text podložený širokými rešeršemi, jak je zvykem u autora monografií jako Signály z neznáma: český komiks 1922–2012 nebo Před komiksem, pomůže představit si, s jakými překážkami se ženy s uměleckými ambicemi na poli komiksu setkávaly a do určité míry stále setkávají.

Zbývající, téměř stostránkovou část sborníku tvoří samotné komiksy rozdělené podle témat jednotlivých symposií, kde byly vytvořeny. V nich s ironií, nadsázkou a humorem tepou jejich tvůrkyně především stereotypy, které se k ženám vážou. Obzvlášť zábavné je téma Princezny: šťastné až navěky?, kde vyniká zmrzlinově barevný komiks beze slov Rufiny Bazlovy nebo doslovnost vykopávající humor komiksu Anny Mastníkové.

Komiksodějky

Dohromady Komiksodějky neváhají upozornit na současný trend mezi komiksovými autorkami, kterým jsou vlastní autobiografická témata a psychologický komiks, zatímco lyrika zůstává spíše na okraji. To, co jim schází, je závěrečná tečka, která by trendy a informace rozmístěné různě po sborníku scelila do závěrečné stati a umocnila tím nadějiplnou zprávu, kterou Komiksodějky o komiksových autorkách čtenářům vzkazují.

Má smysl vydávat sborník podle genderového klíče? V čem mají autorky na scéně komiksu těžší postavení a jaká jsou jejich typická témata? Poslechněte si recenzi Kateřiny Čopjakové.

Komiksodějky, redakce Tereza Drahoňovská, výtvarná redakce Štěpánka Jislová, 116 stran, Pointa.