Kompromis, když není kde brát? České premiéry ve Varech zase ukázaly strop ambicí domácích filmařů

Z filmu Staříci
Z filmu Staříci

Karlovarský festival každý rok vítá i zahraniční novináře a dramaturgy, kteří sledují, co nového se v Česku a okolí děje. I proto jsou Vary klíčovou událostí pro tvůrce, kteří zde mohou zviditelnit nové tituly. Je to festival v zemi, jejíž kinematografie je mezinárodně už dlouhé dekády marginální, a tak je logická i pozornost, kterou filmoví profesionálové věnují prostoru, který zde dostávají české filmy. Jako by se v tom odrážela touha po odrazovém můstku k lepším zítřkům.

Na otázku „Proč není domácí film v hlavní soutěži?“ se musí festivaloví dramaturgové připravit pokaždé, když se to stane. Neděje se tak často, před letošním ročníkem se to naposledy přihodilo v roce 2011, kdy byl paradoxně „k mání“ dosud nejlepší film Roberta Sedláčka Rodina je základ státu. Letos byla situace jiná. Horké zboží v podobě Nabarveného ptáčete režiséra Václava Marhoula míří výš, jinak ale karlovarští dramaturgové vyzobali vše, co bylo potenciálně k dispozici.

Festivalová dramaturgie není jen otázkou vkusu. Jde o složitý mechanismus, který musí zohledňovat mnoho proměnných, a v tomto směru jde o nevděčnou činnost. Třeba když publikum polemizuje, proč byl daný film v jedné sekci, a ne v jiné. Odpověď někdy není ani snadná, ani jednoznačná. Festivaly si zároveň pěstují okruh spřízněných tvůrců, což je komfortní, ale i nebezpečné. Počet programových slotů není nekonečný a snadno se může stát, že novinky „kamarádů festivalu“ dostanou přednost před tituly tvůrců, kteří si tenhle status zatím nedobyli nebo po něm ani netouží.

Z filmu Karel, já a ty

Letošní výběr českých filmů představených v premiérách nicméně stvrzuje, že se dramaturgové dívali i mimo množinu nejbližších. Důkazem je zejména uvedení celovečerního „bytového filmu“ Bohdana Karáska Karel, já a ty. Nezávislý snímek s parametry lo-fi kinematografie, jak ji reprezentuje americká indie odnož mumblecore, se empaticky věnuje obyčejným životním situacím, jaké máme běžně tendenci přehlížet. Má nicméně potíž utáhnout bezmála dvouhodinovou stopáž a nezřídka působí hodně nejistě. Jak se příznačně ptá jedna z postav: „Ty nevíš, jak se máš?“

A zatímco Karáskův film se zatím do domácích kin nechystá, další dva nové české filmy už mají distribuci jistou. V říjnu vstoupí do kin Staříci, hraný film dokumentaristů Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Road movie, která důsledně zohledňuje nemohoucnost, a tedy i pomalost titulních postav, operuje na půdorysu filmů o pomstě i zdejšího „subžánru“ tragikomedií, které se ohlížejí do let komunistické totality. Dušek s Provazníkem se utěšeně vyhýbají komediální líbivosti i prvoplánovému antikomunismu, jejich film ale zároveň působí bojácně. A tak přestože vcelku odvážně pracuje s plynutím času, které odráží životní tempo obou protagonistů, uchyluje se ke kompromisním řešením, jak ho typicky představuje samotné vyvrcholení snímku. Spoilery stranou: je alibistické i okoukané.

Z filmu Tiché doteky

O pár týdnů dříve se do distribuce dostane i celovečerní debut Michala Hogenauera Tiché doteky. Je to už osm let, co Hogenauer zaujal svým odtažitým středometrážním filmem Tambylles, a chlad jako z filmů Michaela Hanekeho prostupuje i Tichými doteky. Příběh české au pair, která se dostane do rodiny se znepokojivým chováním, nabízí neokázale působivý úvodní záběr, domyšlenou výpravu i výtvarné řešení. Zamýšlené skličující podobenství ale shazuje přílišná myšlenková řídkost. Nechat postavy mluvit, jako by byly roboty, nestačí.

České filmy jsou navzdory dílčím výkyvům zárukou návštěvnosti v kinech a prioritní pozornost jim domácí publikum věnuje i na festivalu ve Varech. Letos se mu vcelku utěšeně podařilo vystihnout, co aktuálně hýbe zdejší kinematografií. A ona skloňovaná absence domácího filmu v hlavní soutěži je nakonec výstižným komentářem. Dramaturgové karlovarského festivalu jako by totiž říkali – ne, že by se tady nedělo vůbec nic, ale ten nejvíc cenný štempl tomu nedáme. Pojďme cestou kompromisů. Podobně totiž zatím končí i ty nejvíce ambiciózní ze zdejších filmů.

Které české filmy letos vzbudily na karlovarském festivalu největší pozornost? A co jejich selekce vypovídá o strategiích festivalových dramaturgů? Poslechněte si glosu Viktora Paláka.