„Koncept ‚kluk nakrátko a holka s dlouhými vlasy‘ je starý asi 200 let,“ říká autor knihy o vlasech

Jak je kniha koncipovaná? Sleduje vlasy chronologicky od pradávna do současnosti?

Je rozdělená do čtyř částí, první je teoretická, potom jsou tam starší dějiny, pravěk, ale přes světové kultury se dostáváme i do současnosti. Tady bohužel k dějinám vlasů patří i truchlivá kapitola 2. světové války a holocaustu. Z té doby pochází nejeden smutný příběh, i s vyráběním ponožek pro námořníky z lidských vlasů. Pasáže se vzpomínkami židovských vězňů, kteří byli nuceni proti své vůli stříhat vražděné lidi, jsou hodně emotivní částí té knihy. Do dějin vlasů ale prostě patří.

Jak starý je vlastně model, ve kterém mají kluci krátké a dívky dlouhé vlasy?

Převládá u nás kulturní model, že mají muži kratší vlasy než dívky. Není tomu tak ale ve všech kulturách. Třeba v Keni mají ženy často krátké vlasy, stejně jako v Tichomoří. Každá společnost si stanovuje vlastní pravidla, která jsou velmi proměnlivá. Samotný koncept „kluci nakrátko, holky dlouhé vlasy“ je starý přibližně dvě století. Po 2. světové válce se prosadily vojenské sestřihy, opravdu krátké, což dřív nebylo zvykem.

Narazil jste během psaní knihy na něco opravdu bizarního?

Překvapila mě spousta věcí. Když se řekne sociologie historie vlasů, tak si asi kladete otázku, proč to zkoumat. Pak ale zjistíte, že třeba Ašanti v Ghaně měli hřbitovy pro vlasy, protože se báli, aby nebyly využívány k černé magii. V mnoha kulturách je doloženo, že se po smrti pálily a ničily. Velmi bizarní a drsný zvyk je taky skalpování. Myslím si, že kdo si přečte pasáže o skalpování, zejména u severoamerických indiánů, bude se na ně dívat trošku jinak. Některé kmeny totiž nejvíce cenily dětský skalp, protože to značilo, že bojovník došel až do nepřátelského ležení.