Konečně dobré historické drama. Sedláčkův Jan Palach obětoval mučednický patos velkých dějin

Postava Jana Palacha představuje magnetizující bod českých dějin, do kterého se soustředí všechny naděje i frustrace až příliš krátkého pražského jara. Jeho oběti jsou často přisuzovány mylné motivace. Svým činem Palach rozhodně neprotestoval proti socialismu, v nějž sám věřil. Postavil se proti něčemu, co v dalších letech převzalo vládu nad národem – rezignaci, apatii, morální slabosti. Ve chvíli, kdy energie odporu ze srpna 1968 vyprchávala a nastupoval strach, zapálil Palach pochodeň, která znovu, alespoň na malý moment, zažehla aktivní odpor a o dvě dekády později symbolicky napomohla změně mocenských poměrů.

Srpen očima svědka

Zatímco Agnieszka Holland se ve svém oceňovaném (a přeceňovaném) seriálu Hořící keř zaměřila na dopady Janova činu a soudní při mezi rodinou a státem, režisér Robert Sedláček a scenáristka Eva Kantůrková podstoupili podstatně větší riziko. Palacha totiž sledují v měsících před jeho činem. Usilují o soustředěný a úsporný portrét proměny málomluvného, ale svéhlavého studenta historie v muže, který se 16. ledna 1969 nad sochou svatého Václava polil benzínem a podpálil se.

Vrcholem filmu, který se v průběhu děje občas potýká s nadbytečnými či natahovanými scénami všednosti i nesoustředěnou prací s vedlejšími liniemi, je bezesporu závěrečná pasáž oběti|foto: Cinemart

Pochopitelně se tak ocitají na zrádném poli fikce, když domýšlí neznámé, nebo jen částečně zřejmé motivace hrdiny. Zároveň se ale vymaňují z nutnosti zobrazovat historii jako autentickou řeč dokumentů a dobových materiálů, která poškodila nadějný Sedláčkův projekt České století. Jan je putujícím svědkem velkých dějin, jeho pohled tvoří jejich perspektivu. Pokud se v souběžně uváděném televizním filmu Dubček tyto dějiny projevují jako patetické, chatrně aranžované a neživotné divadlo, Sedláčkův film dokáže výjevům invaze propůjčit naléhavost i skličující atmosféru. Jan Palach po dlouhé době výstižným náznakem pojmenovává obecné jevy, jakým byla například rychle převládající letargie a strach po heroickém vzdoru z léta 1968.

Pochodeň samoty

Protipól velkých dějin, které do života studenta filozofické fakulty osudově zasáhnou, tvoří drobné výjevy z osobní roviny; kamarádství se spolužáky, obdivný vztah k profesoru Vrbovi, zvláštní platonické pouto s dlouholetou přítelkyní Helenou či vztah s protektivní matkou. Palacha jako by ve všech situacích obklopovala aura zvláštního vyčlenění, osamělosti, neschopnosti naplno komunikovat, což zesiluje úsporný, ale intenzivní výkon Viktora Zavadila.

Jeho rostoucí nespokojenost je tichá, o to pronikavější. Zrod myšlenky stát se pochodní číslo 1 má sice ve filmu svoje jasné a doslovné symbolické indicie, ale vnitřní proměna samotné hlavní postavy je subtilní. Obejde se bez velkých gest. Film nevyzdvihuje ani tak její velikost, jako spíš naprostou, skličující samotu, v níž se Palach ocitá svým morálním odhodláním i zvoleným prostředkem vyjádření protestu. Osamělost hrdinu provází jako sudička od první scény, kdy se jako malé dítě ztrácí v zasněžené krajině, a rámování kamery Jana Šustera ji průběžně zesiluje.  

Film Jan Palach nejenže dostojí poptávce po zásadním tématu. Dokáže přitom být i velmi dobrým dramatem|foto: Cinemart

Vrcholem filmu, který se v průběhu děje občas potýká s nadbytečnými či natahovanými scénami všednosti i nesoustředěnou prací s vedlejšími liniemi, je bezesporu závěrečná pasáž oběti. Na poměry české kinematografie je nevídaně věcná, emocionálně nenávodná a neúprosně metodická. Kamera sleduje cestu Palacha ke smrti. Posílání dopisů, nákup kanystrů, čekání u benzinové pumpy. Rozechvělý, ale odhodlaný hrdina pomalu postupuje panoptikem nastupující normalizace směrem k Václavskému náměstí a nejzazšímu činu. Ten je ve filmové zpracování o to drtivější, oč méně je okázalý. Sedláček ho nahlíží bez patosu a příkras.

Detailní a velmi nepříjemný pohled na sežehnuté Palachovo tělo není samoúčelný. Film v té chvíli předkládá hrdinovo gesto jako holý fakt zbavený interpretací a frází. Konfrontuje diváka s hloubkou lidské samoty a otevřeností dějin. Měla Janova drastická oběť skutečně smysl? Tíhu odpovědi tvůrci přenáší na ty, kteří sedí před plátnem.

Film Jan Palach nejenže dostojí poptávce po zásadním tématu. Dokáže přitom být i velmi dobrým dramatem.

Hodnocení: 75 %

Jan Palach
Robert Sedláček, Česká republika, Slovensko, 2018, 124 min.