Konečně dobré historické drama. Sedláčkův Jan Palach obětoval mučednický patos velkých dějin

24. srpen 2018
Viktor Zavadil ve filmu Jan Palach

Režisér Robert Sedláček ve svém filmu portrétuje muže, který dokázal ve vypjatých okamžicích historie sjednotit davy, přesto stál v nejtěžších chvílích zoufale osamělý.

Postava Jana Palacha představuje magnetizující bod českých dějin, do kterého se soustředí všechny naděje i frustrace až příliš krátkého pražského jara. Jeho oběti jsou často přisuzovány mylné motivace. Svým činem Palach rozhodně neprotestoval proti socialismu, v nějž sám věřil. Postavil se proti něčemu, co v dalších letech převzalo vládu nad národem – rezignaci, apatii, morální slabosti. Ve chvíli, kdy energie odporu ze srpna 1968 vyprchávala a nastupoval strach, zapálil Palach pochodeň, která znovu, alespoň na malý moment, zažehla aktivní odpor a o dvě dekády později symbolicky napomohla změně mocenských poměrů.

Srpen očima svědka

Zatímco Agnieszka Holland se ve svém oceňovaném (a přeceňovaném) seriálu Hořící keř zaměřila na dopady Janova činu a soudní při mezi rodinou a státem, režisér Robert Sedláček a scenáristka Eva Kantůrková podstoupili podstatně větší riziko. Palacha totiž sledují v měsících před jeho činem. Usilují o soustředěný a úsporný portrét proměny málomluvného, ale svéhlavého studenta historie v muže, který se 16. ledna 1969 nad sochou svatého Václava polil benzínem a podpálil se.

Z filmu Jan Palach

Pochopitelně se tak ocitají na zrádném poli fikce, když domýšlí neznámé, nebo jen částečně zřejmé motivace hrdiny. Zároveň se ale vymaňují z nutnosti zobrazovat historii jako autentickou řeč dokumentů a dobových materiálů, která poškodila nadějný Sedláčkův projekt České století. Jan je putujícím svědkem velkých dějin, jeho pohled tvoří jejich perspektivu. Pokud se v souběžně uváděném televizním filmu Dubček tyto dějiny projevují jako patetické, chatrně aranžované a neživotné divadlo, Sedláčkův film dokáže výjevům invaze propůjčit naléhavost i skličující atmosféru. Jan Palach po dlouhé době výstižným náznakem pojmenovává obecné jevy, jakým byla například rychle převládající letargie a strach po heroickém vzdoru z léta 1968.

Pochodeň samoty

Protipól velkých dějin, které do života studenta filozofické fakulty osudově zasáhnou, tvoří drobné výjevy z osobní roviny; kamarádství se spolužáky, obdivný vztah k profesoru Vrbovi, zvláštní platonické pouto s dlouholetou přítelkyní Helenou či vztah s protektivní matkou. Palacha jako by ve všech situacích obklopovala aura zvláštního vyčlenění, osamělosti, neschopnosti naplno komunikovat, což zesiluje úsporný, ale intenzivní výkon Viktora Zavadila.

Jeho rostoucí nespokojenost je tichá, o to pronikavější. Zrod myšlenky stát se pochodní číslo 1 má sice ve filmu svoje jasné a doslovné symbolické indicie, ale vnitřní proměna samotné hlavní postavy je subtilní. Obejde se bez velkých gest. Film nevyzdvihuje ani tak její velikost, jako spíš naprostou, skličující samotu, v níž se Palach ocitá svým morálním odhodláním i zvoleným prostředkem vyjádření protestu. Osamělost hrdinu provází jako sudička od první scény, kdy se jako malé dítě ztrácí v zasněžené krajině, a rámování kamery Jana Šustera ji průběžně zesiluje.  

Viktor Zavadil ve filmu Jan Palach

Vrcholem filmu, který se v průběhu děje občas potýká s nadbytečnými či natahovanými scénami všednosti i nesoustředěnou prací s vedlejšími liniemi, je bezesporu závěrečná pasáž oběti. Na poměry české kinematografie je nevídaně věcná, emocionálně nenávodná a neúprosně metodická. Kamera sleduje cestu Palacha ke smrti. Posílání dopisů, nákup kanystrů, čekání u benzinové pumpy. Rozechvělý, ale odhodlaný hrdina pomalu postupuje panoptikem nastupující normalizace směrem k Václavskému náměstí a nejzazšímu činu. Ten je ve filmové zpracování o to drtivější, oč méně je okázalý. Sedláček ho nahlíží bez patosu a příkras.

Detailní a velmi nepříjemný pohled na sežehnuté Palachovo tělo není samoúčelný. Film v té chvíli předkládá hrdinovo gesto jako holý fakt zbavený interpretací a frází. Konfrontuje diváka s hloubkou lidské samoty a otevřeností dějin. Měla Janova drastická oběť skutečně smysl? Tíhu odpovědi tvůrci přenáší na ty, kteří sedí před plátnem.

Film Jan Palach nejenže dostojí poptávce po zásadním tématu. Dokáže přitom být i velmi dobrým dramatem.

Proč je podle Víta Schmarce Jan Palach po dlouhé době dobrým historickým dramatem? Poslechněte si audioverzi.

Hodnocení: 75 %

Jan Palach
Robert Sedláček, Česká republika, Slovensko, 2018, 124 min.