Kultivované Divočině vládne Reese Witherspoon
Pokud se na věc podíváme z genderového hlediska, jsou letos filmy pro romantické útěkáře vzácně vyvážené. Muži pobíhají dole bez po norských horách s Olem Giæverem a jeho „manifestem krize středního věku“ Proti přírodě, ženský pohled na hledání sebe sama zastupuje Reese Witherspoon, jejíž hrdinka čelí zhroucení dosavadního života strastiplnou cestou americkou divočinou.
Souvislost mezi oběma filmy není jen čistě tematická. Oba se koncentrují v podstatě výhradně na vnitřní svět hlavní postavy a využívají výrazně subjektivní perspektivu. Jsou zkomponované zčásti jako vnitřní monolog, těkání v myšlenkách a různých časových rovinách, v nichž postava poutníka hledá klíč k vlastní identitě a nutkavému pocitu nespokojenosti a neukotvenosti. Ale zatímco Nor Martin si prostě jen tak vyběhne za dům, aby se vzdálil rodinné rutině a citovému ochladnutí, Cheryl Strayed za sebou nechává celý dosavadní život, neúspěšné manželství, drogovou závislost, trauma z předčasné smrti milované matky.
Motivace hlavní postavy modeluje Divočina především skrze flashbacky, které jsou věrné svému názvu. Jde často o intuitivně propletené záblesky paměti, střípky dějů, někdy nespojité, jindy souvislejší. Režisér Jean-Marc Vallée a zkušený britský spisovatel a scenárista Nick Hornby dokážou z Cherylina těkání a přírodní auto-terapie vytěžit potřebnou dynamiku, kterou by hrdinčino trmácení se pouštěmi a horami mohlo postrádat. Dávkování informací a spojování několika tematických linií funguje po většinu filmu obstojně a teprve ke konci se objeví několik míst, kde opakující se motivy slouží spíš jako rozpačitý ornament.
To nicméně neznamená, že Divočina je triumfem živelného psychologického vypravěčství. Podobně jako v případě předchozího Valléeho dramatu Klub poslední naděje jde o neurážející ukázku řemeslně zručné a snad až příliš kultivované filmařiny. Spojení panoramatických výjevů s kontaktním snímáním, záběry s menší hloubkou ostrosti, které akcentují hrdinčinu osamělost, bezbrannost, zmatenost a bloudění v sobě samotné, je poměrně konvenční a základní síla Cherylina vyprávění vyvěrá především z výtečného výkonu Reese Witherspoon, která sílu i slabost hrdinky dokáže obsáhnout přirozeně, bez melodramatického patosu. Její proměna z vyděšené holky od vedle, která neuzvedne vlastní batoh, v houževnatou filozofku stezky PCT, je nakonec právě tím elementem, pro který se Divočinu vyplatí sledovat.
Cestovatelská filozofie a přebírání se v popelu vlastního života občas vyznívá lehce přepjatě, o to působivější jsou pak zdánlivě rutinní výjevy, ohlédnutí se přes rameno na cestu, která už je minulostí, zvyk pálit stránky knih, které člověk přečetl, protože batoh je pak o kus lehčí. Těžko si v podobných chvílích nevzpomenout na debut Seana Penna Útěk do divočiny, který podobně vytrvale kroužil kolem obrovského potenciálu hlavní figury a její pouti. Na Divočině se jistě podepisuje i to, že je adaptací memoárů skutečné Cheryl Strayed, a proto respektuje určitou knižnost tónu vypravěčky.
I ústřední metaforu tak film poctivě dořekne Cheryliným zjitřeným voiceoverem. Divočina není žádnou hlubokou generační výpovědí, elektrizujícím spirituálním vhledem do podstaty poutnictví, ale spíš příjemným indie o cestách, které nutně vedou k jiným cestám. A samozřejmě také potvrzením otřesně banálního konstatování, že i cesta může být někdy cíl. Jenže vysoko v horách nebo hluboko v poušti to prostě smysl dává. Podobně jako Divočina.
Hodnocení: 70 %
Divočina (Wild)
Jean-Marc Vallée, USA, 2014, 115 minut
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
