Lázeňské kníry: Zhluboka Dýchat

Trávicí trakty a jícny propláchnuté lázeňskými funerálními vodami vypovídají službu, široce zavřené oči už odmítají přijímat jakékoli další vizuální podněty. Přesto se i v samotném závěru karlovarského festivalu objevily filmy, které si - ještě předtím, než vám zítra naservírujeme závěrečné shrnutí, v němž nebude chybět ani tabulka nejlepších filmů - zaslouží stručně vypíchnout.

Pokud z našich předchozích blogů vyplynulo, že nejvyšší ocenění festivalu v Cannes pro Malickův Strom života je tak trochu urážkou dobrého vkusu, pak nutno říct, že s vítězem festivalu v Berlíně se to má přesně naopak. Íránské sociální drama Rozchod Nadera a Simin, v pořadí už pátý snímek režiséra Asghara Farghadiho, se zaměřuje jak na lokální reálie a motivy (postavení ženy a role náboženství v islámské společnosti), tak na komplexní pojetí nadčasových témat (mezilidské vztahy, subjektivní pohled na realitu, odpovědnost za své činy), díky čemuž má zcela univerzální vyznění.
Snímek, obdařený jedním z nejlépe napsaných scénářů blahé paměti, vyniká čistotou stylu i neskutečně autentickými postavami. Dvě hodiny strávené s nejednoznačnými figurami, z nichž každá disponuje povahovými rysy, které se za určitých okolností mohou projevit jako destruktivní, se podobají zážitku ze strhujícího thrilleru. Farghadi dokázal podat peripetie rozchodu manželského páru, do něhož navíc zasáhne další tragická událost, podat tak soustředěně a napínavě, že na konci divák odchází s pocitem zdecimovanosti i naprosté vytržení. Rozchod Nadera a Simin je ten vzácný druh filmu, který nám dokazuje, že kinematografie se skutečně může - navíc zcela neokázalými prostředky - pokoušet zachytit život v jeho úplnosti.

Podobné ambice měl i režijní debut Dýchat rakouského herce Karla Markovicse (Ďáblova dílna) spadající do proudu jemně stylizovaného sociálního realismu. Snímek, který provázela pověst mimořádné prvotiny (v Cannes se autor dočkal patnáctiminutových ovací), se nicméně v důsledku ukázal být přeci jen trochu přeceněnou miniaturou, jíž by možná více slušela televizní obrazovka.
Markovicsův subtilní portrét devatenáctiletého samotářského Romana, který vyrůstá v ústavu pro mladistvé a rozhodne se přijmout práci v márnici, také pracuje s tématem osobní viny, nicméně kýžené autenticity se mu daří dosahovat jen místy. Úsporné dialogy a vcelku přirozené herectví poněkud retarduje doslovné použití hudby a kolísavá úroveň jednotlivých scén, v nichž se intenzivní okamžiky potkávají s banalitou. I tak ale zaslouží Markovicsův pokus o skloubení lyrické stylizace a pochmurné realističnosti uznání – kdyby vypadaly autorské filmy herců takhle, mohli bychom se této kategorie děl o poznání méně obávat.

Posádka Čelistí, ačkoli pomalu u konce s dechem, se i přes postupující rozklad duševních i fyzických sil dneškem ještě definitivně neloučí: sice už nám zbývají síly tak akorát na přesun do metropole, nicméně já a Manon od hadího pramene Vítek vám ještě zítra nabídneme (ne)jasnou zprávu o konci letošního festivalu. Polkněte s námi zítra ještě poslední lázeňskou hostii!