„Ležim jak lemra a čumim do blba.“ Den se spisovatelem Václavem Kahudou
„Pojďte dál, pojďte dál, já vám dám pantofle, nebude vám to vadit?“ spisovatel Václav Kahuda nás vítá ve dveřích svého bytu v Holešovicích, od Vltavy se valí prosincová mlha a přikrývá stavební jeřáby i novou divočinu bující podél opuštěných doků. V předsíni to vrže starým nábytkem nashromážděným po prarodičích, v bytě citelně chybí světlo, zakrývají ho totiž přerostlé pokojové rostliny. Je středa dopoledne a my si jdeme s autorem lehce paranoidní, velkolepé prózy Vítr, tma, přítomnost sednout do potemnělé kuchyňky. Začíná náš den se spisovatelem.
„Když píšu, tak se snažím, aby to na mně nebylo poznat, a moc o tom nemluvím. Ale hlavně: jdu jako do práce. Tady mám notebook, tady se nasnídám a pak si sednu sem a tady pracuju,“ ukazuje Kahuda na různé strany svého kuchyňského stolu. Spisovatel s vizáží bodrého strýce právě teď nepíše, nachází se ve fázi shromažďování nového materiálu, ale už brzo to může být jinak. „Na pozadí běžného, každodenního života se odehrává příprava na nějaké psaní. A pak to najednou dojde k tomu stavu, kdy to vyhřezne jako láva. Zkrátka a dobře přijde hraniční stav, kdy je toho tolik, že to chce ven. Udělám takový vrt do podvědomí. Plánovitě nastolím režim, kdy minimalizuju veškeré vnější vlivy, které mě ruší, protože mě pak ruší všechno, a věnuju se tomu psaní.“
Škytaje přemejšlím
Zatím Kahudu nerušíme, a tak po krátké prohlídce bytu plného knih a po vyslechnutí historek o CIA, Dostojevském nebo o dědečkovi, co šéfoval Stromovce, vyrážíme na procházku podél řeky. „Chodím různě, taky třeba v jednu v noci, když na to přijde. Jsem večerní typ. Soumrak, to je můj čas. Tady si koupím na benzínce bagetu a plechovku piva, jdu, támhle to sním a vypiju, pak škytaje přemejšlím,“ popisuje spisovatel jednu ze svých nejoblíbenějších denních činností: „Když se hýbe tělo, hýbe se i hlava, mozek, myšlenky.“ Co ale Kahuda dělá krom procházek?
„Ležim jak lemra a čumim do blba. Co vám na to mám říct? Dřív jsem chodil do práce, tak jsem dělal hlídače, kotelníka, rozumíte, místo toho psaní bych mohl zametat psí exkrementy anebo dělat předsedu OSN, to už pak je jedno. Nejsem schopen stavět mosty, neumím svářet. Je málo věcí, co umím. Třeba umím sulc!“ Co zní zpočátku zmateně, se nakonec rozkryje jako Kahudova životní filozofie. „Dobrej autor je vlastně takovej mrzák. Beckett, Kafka, Musil, to nejsou nějací ztracenci, ale lidi, kteří se do reality nevešli. To, co oni dělali, je vlastně pro ně osobně to pravé, aby to docvaklo, aby ten život měl smysl.“
Prostor k životu
I Václav Kahuda měl dlouhou dobu problém vejít se do reality. Vysvětluje, že zatímco ostatní přemýšleli nad leasingem na auto, spisovatel v utajení si dokola opakoval věty, které ho zaujaly v knihách: „Dřív když jsem chodil do práce, chlapi se tam bavili o fotbale, tak jsem se přidával. Ono to jde, chvilku předstírat. Ale oni to vycítí, že srdíčkem to neprožíváte, nějaký přestupy fotbalisty nebo závody formule.“
Kahuda často sháněl zaměstnání, která se dala dobře kombinovat s literaturou. „Poměřoval jsem, kde se bude dobře psát nebo číst. Nebylo jednoduché sehnat dobrou kotelnu, dobrou noční vrátnici nebo strojovnu. To se holt dědilo, to byly zájmové okruhy lidí, které čekaly. Plus tam byla svébytná vrstva lidí z androše. Prostě bylo míň dobrých kotelen než zájemců, takže člověk musel být hodně obratnej, zkušenej. A když našel, tak si to pak držel. Tam jsem vydržel vždycky dva roky a pak jsem šel dál. To, že jsem odešel, byl následek nějaké krize, hluboké, osobní. Šlo asi o nějaký prostor k životu. Teprve následek toho rozhodnutí, že už nebudu v zaměstnáních, odhodím všechen balast, vedlo to k tomu, že jsem se začal cítit lehce. Běžely roky, uklidnilo se to. A pak jsem po letech zase začal psát.“ Důkazem, že se nerozhodl špatně, byla úspěšná autobiografická próza Houština.
Navenek se nic neděje
Zatímco procházíme podél chátrajících doků, kde nedávno rozmontovali poslední jeřáb, snažím se zjistit, jak moc se teď staví uvnitř Kahudovy hlavy. „Teď tedy pravděpodobně sbíráte materiál na novou knihu?“ ptám se. „Ano.“ – „A jak to tedy vypadá? Chodíte, jíte ty bagety?“ – „Chodím, občas něco uvařím, já vlastně žiju relativně normálně. Chodím plavat, občas se účastním nějakého literárního čtení, čtu, hodně čtu. Vlastně pracuju pořád, svým způsobem. Navenek nikdy, nebo skoro nikdy, protože to psaní je ta finální fáze. To základní musí být už vymyšlený, alespoň to základní musí být vymyšlené dopředu. Pak to tedy zbývá napsat, což je docela dřina, ale svým způsobem – to hlavní už se stalo. To hlavní se stane, když se navenek vůbec nic neděje. Pod povrchem může zuřit uragán.“
Scházíme z pobřežní cesty směrem k holešovickému nádraží ukončit setkání v lokální restauraci. Co všechno zatím zuří v Kahudově hlavě, to se nedozvíme. Psát novou knihu chce prý začít po Vánocích.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
