LFŠ: Autistický Balkán Gorana Paskaljeviče

14. únor 2014
02936218.jpeg

Po Emiru Kusturicovi uvedla Letní filmová škola retrospektivu druhého světově známého srbského filmaře během posledních několika let. Goran Paskaljevič na rozdíl od nacionalistického Kusturici ve svých filmech akcentuje téma srbské viny a k balkánské tragédii 90. let se ve svých filmech pořád vrací. Je to víc než dvacet let, kdy Paskajlevič emigroval do Paříže ve strachu, že ho prezident Miloševič nařídí zastřelit. I dnes ho na mezinárodních festivalech stále doprovází křik srbských nacionalistů a jejich obvinění z „anti-srbskosti“.

Maniakální mladík unese v ďábelsky vtipném záchvatu hysterie autobus, který už dobrou půlhodinu čeká na zastávce, protože jeho řidič pije kafe. Dva nejlepší kamarádi si během boxerského zápasu navzájem přiznávají neodpustitelné i tragicky směšné zrady. Obskurní dvojice přepadne rozhádaný mladý pár a během zastrašování pistolemi za hurónského smíchu přehrává jejich vlastní hádku.

Všechny epizody Paskaljevičova nejslavnějšího filmu Sud prachu jsou brutální, kruté i ironické a vtipné. Film ve světě známý pod názvem Kabaret Balkán místy působí jako by byl balkánskou verzí historek z podsvětí, jen místo gangsterů ukazuje na hranici šílenství balancující obyvatele Bělehradu zhrublé zážitky posledních let. Paskaljeviče, který vystudoval FAMU, v začátcích ovlivnili i čeští režiséři jako Forman, Menzel nebo Chytilová. „Jejich filmy byly kritické, metaforické, ale plné humoru,“ řekl na své masterclass v Hradišti režisér. Jeho filmům se prý smál i jugoslávský diktátor Tito, který měl ve zvyku snímky určené pro národní kina před premiérami schvalovat osobně. „Do kin je pustil, i přes jejich špatné konce a kritické vyznění,“ dodal Paskaljevič k historce o tom, jak se po známostech dozvěděl, že někdejšího jugoslávského prezidenta jeho filmy bavily.

02936216.jpeg

Sud prachu patří spolu s Kusturicovým Undergroundem, bosenským filmem Danise Tanoviče Země nikoho a makedonským dramatem Před deštěm Milcho Manchevskiho k nejznámějším filmům o době po rozpadu Jugoslávie. Na rozdíl od filmů nepokrytě nacionalistického Kusturici, kterého filmovka hostila před dvěma lety, jsou Paskaljevičovy filmy zatížené srbskou vinou.

„Byl jsem zděšený, když jsem pochopil, že si Miloševičovi lidé po jeho pádu opět v Srbsku začínají kupovat moc za peníze nakradené v první privatizaci. Nikdo nic neříkal, připadalo mi, že Srbové upadli do kolektivního autismu,“ komentoval režisér vznik scénáře ke svému snímku Sen zimní noci. Postava Lazara Ristoviče, který hraje hlavní roli i v Undergroundu nebo ve filmu Ivana Fíly Král zlodějů, se na začátku filmu vrací po deseti letech do domu své matky, do kterého se mezitím nastěhovala bosenská uprchlice s autistickou dívkou. Sen zimní noci je tak Paskaljevičovou osobní metaforou Srbska a současně brutálně přímým připomenutím vražd spáchaných Srby za války. Vzpomínky, které ve filmu vypráví Lazar Ristovič, režisér vyslechl od srbských vojáků během natáčení dokumentu, který nedokončil.

02936215.jpeg

Zatím poslední film režiséra s velmi vyrovnanou filmografií, který se považuje za „instinktivního filmaře bez sklonů k vyprávění dlouhých teorií“, je snímek Když se rozednívá, uvedený loni v Torontu. Starý profesor hudby se v něm díky vykopávkám na místě bývalého koncentračního tábora pro Židy a cikány dozvídá, že je z židovské rodiny, která v táboře zemřela. Paskaljevič chtěl filmem inspirovaným skutečným příběhem donutit srbskou vládu přestat místo bývalého tábora v Bělehradě ignorovat a pomoct zde postavit pomník.

Snaha pokusit se zmobilizovat alespoň publikum svého filmu proti rasismu a antisemitismu měla odezvu u srbských nacionalistů, kteří na režiséra i v Torontu křičeli, že měl natočit film o Srbech a ne o Židech. „Nevím jak se bránit kolektivnímu autismu, já sám to neumím jinak, než filmem,“ odpověděl režisér v Hradišti na otázku z publika a dodal, že je pro něho jeho práce dnes těžší než dřív. Na balkánské téma ve světě už zapomnělo a v kurzu jsou filmy z jiných problematických oblastí.

02936214.jpeg

I živočišné snímky Emira Kusturici jsou ve světě známější než vůči srbské divokosti a fanatickému nacionalismu odmítavé filmy Paskaljeviče. O sedm let mladší Kusturica, který také vystudoval FAMU, je přiznaným nacionalistou a velmi pravděpodobně obdivovatelem bývalého prezidenta Miloševiče. V roce 2008 se v Bělehradě objevil před davem demonstrujícím proti nezávislosti Kosova, jeho vystoupení zakončil dav skandováním slov Emir a Srb. Sympatizuje i s prezidentem Putinem. Slavoj Žižek o jeho nejsilnější výpovědi o srbské duši, filmu Underground, poznamenal: „Je to především Kusturicova nenávist, která je z něj cítit.“

Spustit audio
autor: Táňa Zabloudilová