Líbánky na dně
Filmy z volné „trilogie mravů“ Jana Hřebejka mají teoreticky nejblíž k tomu, po čem v souvislosti s tuzemským filmem v Čelistech čas od času voláme.
Zaměřují se na aktuální i problematická témata. Kawasakiho růže se popasovala s udavačstvím, Nevinnost s pedofilií, Líbánky se šikanou a homosexualitou. Snaží se o morálně ambivalentní přístup bez jasně daných sympatií k obětem a viníkům. Navíc především díky práci kameramanů nevypadají jako televizní deriváty, ale jako filmy s ambicí vypovídat o vnitřních stavech postav (a jejich světa) i obrazem.
Přesto namísto sympatií, emocionálních otřesů či provokace přináší trilogie, s malými výjimkami v Kawasakiho růži, jen vyčpělou hru na drama provizorně maskovanou za kontroverzní motivy a rétorická cvičení. Aktuální Líbánky celý problém vyprázdněnosti a nemohoucnosti přehledně shrnují.
Modelová situace „rozkližující se symfonie štěstí / normality“ je působivá a např. dánské drama se s ní opakovaně popasovalo mistrovsky, ať už třeba ve Vinterbergově Rodinné oslavě (motiv snobské slavnosti ohrožované událostmi z minulosti) nebo v Umění plakat Petera Schønaua Foga (zdánlivě poklidná rodina s temnou vinou). Kapitolou samou pro sebe je jalová inspirace Líbánek Trierovou Melancholií, od éterické stylizace a rámce hroutící se buržoa svatby až po postavu labilní nevěsty. Oč víc se Hřebejkův film dovolává současných žánrových trendů, o to je jeho vlastní nedostatečnost patrnější.
Opulentní svatbu dvou životem již poznamenaných lidí naruší v Líbánkách příchod záhadného hosta, kterého nikdo nezval, který však cosi o komsi ví a vytváří tím pocit ohrožení. Namísto rafinované hry s napětím a sympatiemi ale Líbánky předkládají postavu, která se chová jako příručkový sociopat a mezi hrátkami s dětmi odosobněle deklamuje k dospělým prkenné monology způsobem, který si herec Jiří Černý osvojil v legendárních Pařízkových a Jařabových inscenacích v divadle Komedie.
Scénář Petra Jarchovského se opět nevysvobodil z nutnosti otrocky popisovat emoce nabubřelými tirádami a krkolomnými výroky, často navíc stylisticky nevyrovnanými. Především Černého postava volně předchází z knižnosti do vulgární hovorovosti a špatně to kamufluje „senzitivní uměleckou duší“. Líbánky se skládají z nic neříkajícího popisu oslavy (lidovky, tanečky, opilost, postava zakomplexovaného blbečka) a z pasáží, kde si některá z postav „vezme slovo“ a začne „dělat příběh“, přičemž sype z rukávu lyrické skvosty ráže: „Ukrývali jsme se s Janem do sebe navzájem“ apod.
Zhruba v polovině filmu svitne naděje, že se pod sterilně bílými a luxusními kulisami svatby vlastně rodí svérázný český slasher, v němž postavy zaplatí za své minulé viny krví. To by jistě do značné míry osvětlilo snobskou nadutost a tezovitost postav. Bohužel však dojde na nejhorší a tvůrci z nesoudržné a prkenné expozice začnou plést bič v podobě vztahového dramatu s šokující katarzí. Následek? Více vysvětlování a popisů.
Monology suplují psychologii, která jinak absentuje – schválně zkuste malý experiment a přiřaďte k některé z postav více než tři adjektiva, která mají vystihnout její charakter. Buď mám malou slovní zásobu, nebo Jarchovského a Hřebejkovi aktéři slouží jen jako duté loutky, které jsou celé vyprávění vedeny k „velké a brutální pointě“.
Ta je, podobně jako celý film, podána v absurdně zjitřeném tónu. V duchu Antikrista Larse von Triera kombinuje vznešenou duchovní hudbu, zpomalené záběry a expresivně svícené kompozice. Pouze tak podtrhuje, jak moc Líbánky lpí na zdání a jak absolutně nedovedou nahlédnout pod povrch problematických témat i postav.
Pravdou je, že na každou z výše zmíněných výtek se najde ze strany tvůrců nějaká omluva. Tu je scéna patetická proto, že hrdinka čte dopis sebevraha, tu zase proto, že hrdina je prostě založením patetik. Potíž tkví v tom, že je třeba alibi vůbec ex post vymýšlet. Motivace navzdory přívalům slov nevyplývají z dění. Souvislosti, pohnutky a manipulativní záměry lze z Líbánek vyvodit přesně, ale vždy to znamená oprostit se od toho, jak mizerně a provizorně jsou ve filmu skutečně realizovány.
Souhlasím s Kamilem Filou, že Jan Hřebejk si zaslouží jistý respekt za to, že v zatuchlém českém rybníčku alespoň usiluje o něco víc. Úsilí ale nestačí, když výsledek připomíná chatrnou maketu dramatu. Líbánky se podobně jako Nevinnost manýristicky kochají odlesky nebe na hladině, přitom ale padají na samé dno.
Hodnocení: 30%
Líbánky
Jan Hřebejk, ČR, 2013, 98 minut.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
