Liberec je městem bez vztahů. Pomůžou mu příběhy?

Pokud má nějaké město jednoznačně přijímaný symbol, je to paradoxně právě Liberec, kde je málokdo původem místní a sdílených vzpomínek moc není. Vysílač na Ještědu ale přijali za svůj všichni. „Mně přijde vtipné, že stavba, se kterou mají lidé tak silný vztah, je úplně mimo město. Všichni taky mají vztah spíš k okolí, jakmile mají volný čas, tak se rozprchnou pryč a město je mrtvé. Náš projekt by měl pomoct i tomu, aby mohlo žít i centrum,“ říká Zuzana Koňasová z Živé paměti.

Z celkem čtyř plánovaných tras zatím funguje první: Liberec–Reichenberg. Trasa je nazvaná českým i německým jménem města. Skládá se z celkem deseti míst označených plackou Živé paměti. Pokud se na některém z nich ocitnete a chytrému telefonu zadáte jeho název, můžete si na místě poslechnout příběhy vyprávěné lidmi, kteří je prožili. Trasa začíná symbolicky na nádraží. „Tady se odehrávají dva příběhy, které kontrastují. Jeden se týká paní Herschelové, která vzpomíná na to, jak opouští svůj domov, to pro ni bylo traumatické a musela si hledat domov někde jinde. Pak je tam příběh pana Šolce, který vypráví o příchodu do Liberce, nadšení z nového domova a z toho, jak je to krásné místo. Ukazuje to na dvě kultury, jedna byla odsunuta a druhá přišla do prostředí, kde neměla žádné vazby, a musela se s tím nějak vyrovnat,“ říká Zuzana Koňasová.

Lázně v Liberci v minulosti a nyní|foto: Občanské sdružení Živá paměť Liberec

Janu Šolcovi bylo v roce 1945 šest a půl, jeho otec s rodinou přišel do Liberce na rozkaz generála Kuttelwaschera. „Když odtud po válce odjížděli Němci, pamatuju si, že jsem je potkával s bílými páskami na rukávu. Byli takhle označeni, nesměli do veřejných místností, nesměli jezdit tramvají. Jenom ti, co přes tu pásku měli písmeno černé P a razítko, to byli pracující Němci, ti směli. Pak tu byli Němci s červenou páskou, to byli antifašisté, sociální demokrati a komunisté,“ vypráví Šolc svůj příběh zaznamenaný Živou pamětí na výchozím bodě trasy. Její konec je v nově otevřené Oblastní galerii. Jak impozantní budova vypadala ještě v době, kdy byla lázněmi, v tomto bodě mapy vypráví Wolfgang Kaulfersch. „Vybavuji si, že po stranách byly sprchy a převlékací kabiny, u bazénu byl třímetrový můstek a asi metrové skákací prkno. Zpětně vidím Liberec jako krásné město, všechny ty velkolepé stavby od radnice přes muzeum, dokázal bych si představit, že bych se sem vrátil,“ může si návštěvník pustit z telefonu nebo přehrávače zapůjčeného v knihovně v dnešních galerijních místnostech.

Druhou trasu budou vyprávět místní umělci, o dalších deseti místech vzniknou nahrávky bájí, pohádek i jejich vlastních příběhů. Třetí vezme člověka z okraje města až k Ještědu a poslední má poukazovat na stránky města, které řada místních vnímá jako problematické, například na velké množství nákupních center v centru. „Samotný název, My (čte anglicky jako máj) Liberec, dá se to samozřejmě číst i česky, je odkaz na obchodní centrum na Soukenném náměstí, což je pro nás jedno z nejvíc problematických míst, téměř každých 20 let se proměňovalo. Bude tam zasazený příběh o zbourání Tesca (obchodního domu Ještěd), což byla jedinečná budova od SIALU, která by dnes určitě byla památkou.“

Vlakové nádraží v Liberci|foto: Zákupák, Wikimedia Commons

Množství obchodů v centru se na životě města výrazně podepisuje. „Bulváry jsou vylidněné, zmizely tam obchody, všechno se přesunulo do obchodních center. Přemýšleli jsme o tom, jak tam ty lidi vrátit,“ říká Zuzana o místních ulicích.

Podle lidí z Živé paměti je Liberec spíš město sportujících inženýrů než fanoušků storytellingu a historie. Jediné kino se momentálně snaží udržet místní občanské sdružení, Oblastní galerie otevřela po dlouhé době, kdy měla nevyhovující prostory. Větším problémem je pak stále znatelná nesnášenlivost. Podle Zuzany Koňasové ještě pořád mnoho lidí nechápe, proč by se měly připomínat i příběhy Němců. Budoucnost města teď ale začíná utvářet první generace, která ho považuje opravdu za své, a kontinuitu, kterou zatím Liberec nezná, můžou udržovat právě příběhy.