Lidé, kteří porazili alkohol a drogy: V Česku pijeme jak duhy, ale život na drogách lepší není

Amakovi nejdřív drogy při práci pomáhaly, bral amfetaminy a taky pil alkohol. Jeho drogová jízda trvala 12 let a skončila, když se z pracovních pomocníků stali škůdci. „Začínal jsem klasicky trávou, na tvrdý drogy jsem se dostal až v pětadvaceti letech. Přestával jsem zvládat stres. Ze začátku to byla legrace, ale drogy si to vyberou zpátky. Do léčebny jsem jel rovnou ze studia, kde jsem pracoval. Prvních pár měsíců bylo hodně perných. Slyšel jsem, že po amfetaminech nejsou abstinenční příznaky. Není to pravda,“ vysvětluje v rozhovoru svou cestu za pomocí a myslí si, že kdyby v mládí 15 let nesportoval, 12 let na drogách by asi nepřežil.

Tragédie + čas = komedie

Amak se často usmívá a působí vyrovnaně. V léčebně strávil půl roku. Starým známým, kteří drogy berou, se vyhýbá. Že se dostal na dno svých psychických a fyzických sil, považuje paradoxně za výhodu. „Je důležité dostat se na dno. Odtamtud se člověk odrazí. S bývalou přítelkyní mám sedmiletého syna, kterého konečně vídám. Před léčbou jsem ho nevídal, nebylo to vhodný. Vyřešil jsem si vztahy se spoustou lidí a dal jsem si život do kupy. Zpátky bych to nechtěl.“

Vrátil se ale do práce, a i když to byl návrat pozvolný, dokázal si, že drogy nepotřebuje, že zvládá pracovat dobře i bez nich. Varuje před nelegálními, ale i legálními. „V Čechách lidi lejou jak duhy. Sám jsem chlastal tak, že se v jedné partičce uzavíraly sázky, jak dlouho to ještě vydržím. Bude to znít jako klišé, ale vykašlete se na drogy. Myslet si, že drogy vám dávají něco extra, je iluze,“ uzavírá Amak Golden poselství získané vlastní zkušeností.

Pusťte si celou Amakovu výpověď, ve které se svěřuje i s tím, z čeho měl halucinace a jak skončil na záchytce a pral se s policisty. Jak se dnes drogám vyhýbá a čím je nahradil?

Míša: Jsem alkoholik, který nepije

„Objevila jsem, jak svět funguje, jaký je. Nesouhlasila jsem s tím, ale nevěděla, co dělat. V rodině jsem se necítila dobře. Alkohol byl pro mě to vyjádření vzdoru vůči škole i rodině. Našla jsem si podobně smýšlející kamarády, s těma mi bylo líp, i když naše rodina fungovala. Jen mi připadalo, že mě nechápou,“ začíná opatrně svůj příběh Míša (jméno bylo na žádost pozměněno). Už na základní škole nebydlela s rodiči, i když její rodina fungovala, žila v dětském výchovném ústavu a do školy nechodila pravidelně. Nejdříve se setkala s marihuanou, problémy měla s pervitinem a posléze s alkoholem. Aby měla peníze, rozprodala věci, které ji schovávali rodiče na pozdější dobu. Talíře, žehličku, šperky. Poté i kradla v obchodech. Stavů vyvolaných pervitinem se lekla a začala bojovat.

„Alkohol byl pro mě vyjádření vzdoru“ (ilustrační foto)|foto: Fotobanka stock.xchng

Zlom přišel v osmnácti, začala vnímat odpovědnost za svůj život. Předtím byli formálně odpovědní rodiče a drobné krádeže na sebe často vzali starší kamarádi z party. „Po nějaké době jsem si všimla, jak žijí moje dřívější kamarádky. Nebavily se se mnou, ale viděla jsem, kde jsou ony a kde já. Došlo mi, že to je špatně. Po návratu z ústavu jsem zkusila žít normálně a dařilo se mi to. Ale hodně jsem pila alkohol a až za několik let mi došlo, že to je špatně.“

Problému s alkoholem si Míša všimla, když jí došlo, že si mezi lidmi dělá opakovaně ostudu. „Šéf mi řekl, že se na to mám vykašlat, že to není dobrý. Tak jsem šla někam jinam, ale taky mi to nevyšlo. To pro mě byl zlom,“ říká Míša, pro kterou byl nástup do léčebny úlevou. Po dlouhé době se prý normálně vyspala, hned první noc. „Když vám lidé říkají, že byste se sebou měli něco dělat, tak se nad tím fakt zamyslete a neodkládejte to. Peklo se zbytečně prodlužuje, když to neuděláte.“

Poslechněte si celý příběh Míši. Mluví o tom, proč pečuje o opuštěné psy, proč neodešla z léčebny a jak by omezila reklamu na alkohol.