M83: Intergalaktická epika

Mytologie a rozměry desky Hurry Up, We´re Dreaming jasně upozorňují na to, že před sebou máme výsostně osobní nahrávku autora, který přes všechnu ctižádost touží nezklamat především sám sebe. Za hlavní předobraz tohoto výpravného dvojalba označuje čerstvý třicátník Anthony Gonzalez alias M83 slavný opus Mellon Collie and The Infinite Sadness americké kapely Smashing Pumpkins a zdá se to být dobré přirovnání: kromě toho, že název ikonického počinu chicagských rockerů do jisté míry vystihuje náladu novinky od M83, je tu i nezpochybnitelná slast z očekávání, kterou přináší ponor do nahrávky takto masivních ambicí.

Opus, rozdělený na dva jedenáctitrackové segmenty, má svou logickou strukturu: obě desky lze v návaznosti na autorovy proklamace skutečně vnímat jako dva doplňující se sourozence, bratra a sestru, napojené na jednu kosmickou pupeční šňůru. V obou částech se chytře pracuje s rozvržením tempa jednotlivých tracků i jejich délkou: po několika delších kompozicích vždy následuje krátké intermezzo, během něhož je možné nasát vzduch z atmosféry před dalším přívalem dream popové grandiozity.

Hlavním tématem desky Hurry Up, We´re Dreaming jsou pochopitelně sny a jejich proměna v čase, zatímco jejím stylistickým leitmotivem zůstává čirá epika. Přestože na některých okázale opulentních místech se poslech Gonzalezovy hudby pohybuje na hranici kýče a totální guilty pleasure (v takové OK Pal je těžké neslyšet klávesové disco-kutilství Michala Davida), vrcholy téhle desky jsou emocionálně drtivé a ve svém účinku dechberoucí. A aby toho nebylo málo, občas se obě tyto polohy organicky potkávají v kontextu jediné skladby. Tracky jako Wait, Echoes of Mine nebo strhující ouvertura My Tears Are Becoming a Sea mají sílu katapultovat posluchače rychlostí světla na orbit. Kupodivu ve většině případů je to ku prospěchu věci: díky pečlivé práci s texturami mají Gonzalezovy kompozice triumfální, ale nikoli přihlouple efektní náboj; extatické momenty až na výjimky nepůsobí nabubřele manýristicky, ale naopak nesou potenciál osobní/kolektivní katarze. Možná je to i tím, že mnoha spektrálními skladbami prosvítá každý drobný detail i Gonzálezův přirozený naturel stydlivého chlapíka – introverta, který se při rozpomínání na dětství teprve učí být skutečným „frontmanem“.

M83 – Hurry Up, We´re Dreaming |foto: Naïve

Do Gonzalezova dekadentně epického – posluchačsky vstřícného a přece zahlcujícího – univerza se vedle hutné elektronické mlhoviny a explozivních bicích vejdou barová saxofonová sóla, vzlínající smyčce, burácivé dechy i slapová basa (zde je patrný vliv basáka, dlouholetého kolegy eklektika Becka a známého aranžéra Justina Meldala-Johnsena, který na albu aktivně spolupracoval). Jeden z nejintenzivnějších okamžiků však přichází hned s druhou písní/singlem Midnight City, v jehož úvodu zní překvapivé zkreslené zvuky, jež vznikly brutální distorzí samotného Gonzalezova hlasu. Dvojdesku Hurry Up, We´re Dreaming charakterizuje díky většímu akcentu na vokály (hostuje zde mj. i Zola Jesus) také výraznější, bezmála psychedelická obrazivost. Maximalisticky stavěné skladby zpravidla ústící v gradující fyzická crescenda v sobě snoubí pocity nostalgie, euforické blaženosti a melancholického hloubání na hraně bdělosti a spánku. S tím dobře korespondují texty plné duchařského fantazírování o zvířatech a dětech – jedním z nejextravagantnějších momentů pak je píseň Raconte-Moi Une Historie, v níž děcko do akordů španělky zaníceně mudruje o transformaci těla prostřednictvím magické žáby.

Hurry up, We´re Dreaming je deska, v níž mají emoce vrch nade vším – logikou i tzv. „dobrým vkusem“. Jednotlivé kompozice připomínají technicolorové barvy promítané na obří širokoúhlé plátno, jejichž dominantním účelem je vyvolávat vzpomínky a jejich prostřednictvím i nebývalou zjitřenost. Je to deska o tom, jak tragicky odlišné jsou sny dítěte, teenagera a dospělého, a zároveň o tom, že člověk může být i ve třiceti pořád ještě tak trochu harant (podobně jako já).

Jasná, nádherná galaxie M83, podle níž Gonzalez (tehdy ještě s kolegou Nicolasem Fromageau) svůj projekt pojmenovali, se nachází zhruba dvanáct miliónů světelných let od Země. Pohled na její točitá spirální ramena, jež obdařila tuto galaxii populárním jménem Jižní větrník, jsou zdrojem podobné extáze, jakou umí navodit ve svých nejsilnějších chvílích i Gonzalezova hudba. Člověku pak tolik nevadí, že podobně jako Mellon Collie and The Infinite Sadness má i nový opus magnum od M83 svá slabší místa – černé díry v kosmu plném báječně přepálených odstínů, podivuhodných tvarů a stavů beztíže. Všeho (atmosféry, euforie, ambicí) je tady příliš.

M83 |foto: oficiální Facebook M83

Právě tento fakt je ale solidním východiskem pro spektakulární elektropopové album, které nás upozorňuje na skutečnost, že vzhledem k limitům naší paměti nám v každém okamžiku života vždycky něco podstatného chybí.