Maskovaní hudebníci: Rituál i anonymita
Kulturně-psychologický fenomén masky je pro současnou nekonvenční popmusic jednou z velkých inspirací. Čím dál tím víc hudebníků se s rozličnou motivací zhlíží v možnosti dát své tvorbě další rozměr pomocí originálního obličejového designu.
Skrývání se za jurodivé líčení nebo důmyslně vybranou roušku už dávno není jen doménou potrhlých rockerů s krizí středního věku a má v oblasti hudebního průmyslu ještě jeden neopominutelný rozměr: zastupuje vzdor proti současné „civilizaci celebrit“. Lidé, kteří si navykli obnažovat se beze zbytku kdykoli a komukoli, přišli o veškeré soukromí a zpravidla působí vyprázdněně. Volba masky je tudíž i snahou nezaprodat svou tvář trhu, nestát se prostitutem a nevzdat se intimity či hloubky. Využití škrabošky může mít za účel udržet jejího nositele inkognito, ale mnohem spíš představuje boj o zachování vlastní identity. Jak známo už od dob Jungových: autentický člověk si rej masek užívá, neboť mu poskytuje svobodu. Milovníci Residents možná shrnují podstatu převleku za všechny názorem, že dobrou hudbu člověk dělá jen v době, kdy není známý, a kostým je tudíž ideálním prostředkem, jak si zachovat dostatečnou integritu.
Kovová tvář komiksu
Americký rapper Daniel Dumile narozený v Londýně vysvětluje původ svojí masky hned ve svém pseudonymu. Ten zní MF Doom, přičemž MF je zkratka pro metal face, tedy kovovou tvář. Jménem Doom zase odkazuje ke komiksovému padouchovi Doctoru Doomovi, který vystupuje v příbězích od Marvel Comics. Postavu vytvořil Stan Lee a Jack Kirby a poprvé se objevila v pátém sešitu Fantastic Four v roce 1962. Doctor Doom, kterého magazín Wizard vyhlásil čtvrtým nejlepším komiksovým záporákem všech dob, učaroval rapperovi natolik, že jej pravidelně vyobrazuje na obalech svých desek.
Okouzlení komiksovou estetikou u MF Dooma nekončí jenom maskou a používáním kreslených vizuálů, sám svým nakládáním s postavou zdůrazňuje rituální hiphopovou hru na alter ego, kterou dotahuje prakticky do dokonalosti. Jeho nahrávky fungují jako jednotlivé komiksové epizody a jsou provázané příběhem, čímž připomínají třeba desky jiného undergroundového rappera Dr. Octagona. MF Dooma je prakticky nemožné zastihnout bez masky, patří tedy k těm hudebníkům, kteří striktně oddělují život vlastní fiktivní postavy a svůj život mimo hudební pole.
Dubstepová vendeta
Za maskou se ukrývá také jedna z nejvýraznějších postav dubstepu a undergroundové elektroniky vůbec – anonymní britský producent Zomby. Enfant terrible basové scény, notoricky známý svou absencí na předem domluvených akcích, vyvolává snahou o zachování své anonymity rozporuplné reakce – podobně jako třeba jeho tajemný producentský kolega Burial. Na rozdíl od něj však Zomby vystupuje živě – a právě při těchto příležitostech a také na fotkách se ukrývá za masku. Jako svou druhou tvář, oddělující jeho skutečnou identitu od okolního světa, si vybral škrabošku anglického protikrálovského spiklence Guye Fawkese. Masku s podobiznou hlavního aktéra známé aféry se střelným prachem ve známost uvedl komiks V jako Vendeta od Alana Moorea a v současnosti se stala oblíbeným doplňkem účastníků okupačních protestů proti globální ekonomické politice.
Z atentátníka Guye Fawkese se postupem doby stal populární lidový hrdina – a svým způsobem si podobnou roli oblíbeného vyvrhele spolu s jeho podobou přivlastnil i Zomby, alespoň v kontextu klubové hudby. V těch několika málo rozhovorech, které zatím poskytnul, se od možné interpretace vlastní anonymity jakožto elitářského odstupu distancuje – a naopak se tváří jako ryzí populista, který se snaží smazávat rozdíly mezi tvůrčí jedinečností a pospolitostí publika. Tou neznámou tváří za maskou totiž může být opravdu kdokoliv.
Ceremoniální lékařství The Knife
Pro většinu formací nicméně zůstává tento druh osobní stylizace formou vyjádření, které je ve výsledku zcela neoddělitelné od hudby samotné. Zásvětní diskoborci The Knife na koncertech vyměňují své tmavé pláště a zobce středověkých lékařů za benátské masky a místo programované muziky kladou jako dva ceremoniáři důraz na abstraktní karneval světel a barev. Jejich ukrývání se za historické imitace tváří má v sobě něco z fascinace pohanskými a masopustními rituály, vyzývavého fetišismu i psychoterapeutické tradice.
Podobně působí i papírová půlka obličeje s gigantickýma očima, již si občas nalepuje frontmanka finského septeta Eleanoora Rosenholm (tři povedená alba na významném labelu Fonal). Sedmičlenný ansámbl z finského Pori, jež tvoří zpěvačka Noora Tomilla a jejích „šest osiřelých bratrů“, volně navazuje na skandinávskou tradici intimního gotického romantismu. Finská smrtonoška totiž doplňuje své maskování rozličnými atributy zdravotní sestry v kombinaci s módními doplňky, líčením a piercingem zkušené dominy. Noora Tomilla, to je striptérka z opuštěného hvozdu, průvodkyně soukromou apokalypsou, divoženka z pohotovosti (iniciály ER téhle kapele vyloženě sluší).
Středověká cela Tima Heckera
Tim Hecker, který se na scéně experimentální elektroniky proslavil svým kreativním nakládáním s šumy, hluky a zvukovými plochami, chápe koncept masky méně radikálním způsobem. Montrealský hudebník ji nepoužívá kvůli zachování vlastní anonymity a ani nepracuje s nápadem fiktivní postavy. Nedělá mu problém poskytovat rozhovory a svoji masku ihned po vystoupení odkládá. Svojí železnou maskou, která připomíná mříže od středověké cely, zdůrazňuje plynutí své hudby, jakoby se svým vzezřením snažil odpoutat pozornost od vlastní osoby a akcentoval hudbu zastavenou v čase.
Pracuje podobně jako japonský experimentátor s digitálním noisem Ryoji Ikeda. Ten ale popírá roli autora daleko důrazněji, na pódiu totiž často vůbec není a skrývá se kdesi v zákulisí. Tim Hecker jakoby se pokoušel o něco podobného, ale kvůli tomu, že jeho hudba není tolik odosobněná, zůstává nakročený na půli cesty. Jeho vystoupení je divadelní tím způsobem, že osamostatňuje hudbu a odděluje ji od autora.
Tribální škraboška SBTRKT
V masce vystupuje i další z ostrovních producentů po svém si vykládajících fenomén dubstepu – londýnský rezident Aaron Jerome, který původně tvořil hudbu pod vlastním jménem. Se změnou orientace z downtempa na svižnější zvuk UK garage ale tituloval své tvůrčí snažení akronymem SBTRKT – a svou tvář zároveň schoval pod masku. Původní motivace ke skrytí vlastní tváře i osobnosti jsou u něj podobné jako u Zombyho nebo Buriala – tedy touha, aby lidé přijímali jeho hudbu jako takovou, bez nutnosti ztotožňování se a vzhlížení k jejímu tvůrci.
Popření základního aspektu popového showbusinessu však na rozdíl od zmíněných enigmatických producentů SBTRKT nenaplňuje nijak dogmaticky – své tvůrčí alter ego od vlastní existence odděluje a skutečné jméno neskrývá. Tribálně vyhlížející škrabošku nasazuje spolu se svým spoluhráčem Samphou při živých vystoupeních – a v podstatě se tak vrací k počátkům hudební produkce coby svého druhu šamanskému rituálu. V době, kdy se koncerty pro masy staly veskrze profánní záležitostí, je SBTRKTova maska svým způsobem návratem k posvátným kořenům hudby.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
