„Měsíc nad hlavou nemusí být jen romantický.“ Neřvi mi do ucha na debutu o problémech zpívají poeticky

9. červenec 2018
Neřvi mi do ucha

Pražské synthpopové trojici Neřvi mi do ucha vyšel po pěti letech existence debut pojmenovaný První album. Se smíchem přiznávají, že na začátku chtěli hrát electro swing, nakonec se ale naštěstí ubírají úplně jiným směrem. Na nahrávce se výborně doplňují přímočaré elektronické beaty s hravým klarinetem a texty, které nejenže jsou tečkou za vším špatným, co obě jejich autorky v životě provází, ale zároveň mají reflektovat i problémy a životy ostatních.

Před čtyřmi roky jste tvrdili, že jste si vybrali programově dementní název, abyste odrazovali lidi, co jdou jen po cool věcech. Vychází vám to?

Alžběta: Já si myslím, že nám to vychází hodně, protože za mnou často chodí lidi a říkají: „Jo, Neřvi mi do ucha, o tom jsem slyšel, ale myslel jsem, že je to nějaký agropunk, tak jsem to neposlouchal, a teď jsem si vás po těch třech letech poslechnul a je to dobrý, líbí se mi to“. Tahle strategie se dost osvědčila, doporučuju.

Váš debut se jmenuje První album. Mě osobně baví, jak si na desce hrajete se slovy a vymýšlíte slovní hříčky jako „obhospodařovávání vlastních žláz“ nebo „električky sú elektrospotrebiče“. Jak takové texty vznikají?

03158490_0.jpeg

Alžběta: Vznikají tak, že je slyším a zaujmou mě, anebo že je sama vymyslím. Třeba „obhospodařovávání vlastních žláz“ je citát z přednášky religionistiky, kdy přednášející řekl, že jeden vědec zabývající se postmodernou tvrdí, že postmoderna se projevuje tím, že lidé řeší jen obhospodařovávání vlastních žláz. Hrozně mě to zaujalo, tak jsem to dala do textu. U „električky sú elektrospotrebiče“ jsem zase byla hrozně nadšená z toho, že Martina mluví slovensky a slovensky se tramvaj řekne električka. Takže jsou to víceméně náhody.

Spojení elektronických beatů a klarinetu na desce zní překvapivě přirozeně. Jak vás napadlo tyhle dva odlišné světy propojit?

Alžběta: Tak, že jsem hrála na klarinet a hrozně jsem toužila být v kapele. Když mi bylo asi 22, tak Tobiáš přišel s tím, že dělá v počítači nějaké elektronické věci, takže to bylo úplně přirozené vyústění toho, čím jsme se tou dobou zabývali.

Tobiáš: V té době jel hodně Parov Stelar a podobné šílenosti, takže úplně původně jsme chtěli hrát electro swing...

Alžběta: To jsme řekli, že nikdy nepřiznáme! (Smích)

Tobiáš: ... no ale pak jsme zjistili, že to úplně nejde, že tu hudbu děláme trochu jinak.

Viděl jsem, jak vás přirovnávají ke kapele Midi Lidi. Podle mě jste ale mnohem smutnější a introvertnější. A to nejen v textech, které se často odehrávají v noci. Cítíte se v „temnotě“ lépe?

Martina: Nemám až tak pocit, že se texty odehrávají v noci. Asi je to hrozně subjektivní dojem. Možná, že i když máme texty, které působí temně, tak já je temně nevnímám. Asi proto, že někdy texty pomáhají člověku ventilovat zlé pocity a zážitky, a jakmile je vyventiluje, už se k nim tak nestaví. V hudbě to asi pořád je, ale já už to tak nedokážu vnímat. Pro mě je za tím tečka a už je to fajn.

Alžběta: Já texty často píšu kvůli negativním pocitům, které ve mně jsou, takže tam temnota je. Ve svém životě ji nemám, ale když se někdy objeví, tak ji dám do textů. Moje texty ponuré jsou a asi jiné texty ani psát neumím.

V posledním Songu 14 zpíváte, že vše kolem hoří. Co chcete světu skrz takové texty sdělit?

Martina: Konkrétně tímhle songem asi moc ne. Je to nejstarší text, inspirovaný vesnicí, ze které pocházím. Ale v ostatních jsou občas zakomponovaná i angažovaná témata, najde se tam i feminismus, třeba v Songu 10. Song 36 je zase sociálně angažovaný text o lidech bez domova. Podle mě to z toho asi není tolik slyšet, protože zní dost poeticky. Člověk by asi nečekal, že se dá tak poeticky povídat o bezdomovectví a že ten měsíc nad hlavou není ten romantický měsíc, ale ten, který člověk vidí, protože nemá střechu.