„Město nejsou budovy, ale vztahy a interakce,“ říká architektka Keller Easterling

Začnu citací z rozhovoru, který jste dala v Laura Flenders Show. „Po čtenáři své knihy chci, aby neviděl jen budovy, ale síť pravidel a zákonů, operační systém, který jde hacknout.“ Co získáme, když na městský prostor začneme pohlížet takto?

Snažím se na svět dívat jakoby přimhouřenýma očima. Nevidět jen objekty, ale i síť, ve které jsou ukotvené. Město nejsou jen budovy, ale i systém, na kterém stojí, podhoubí, které některé věci podporuje a jiné znemožňuje. Je to téměř živý organismus. Onkolog taky nezkoumá jen nádor, ale i chemické děje v okolní tkáni. A většina urbanistů, pokud jsou to dobří urbanisté, je schopná vzít v úvahu nejen územní plán, ale taky tu spoustu interakcí, propojenost jednotlivých staveb a způsoby, kterými spolu interagují.

Další slova, která mě při čtení vaší knihy Extrastatecraft napadala, byla nákaza a množení. Sedí to?

Ano, ve své knize píšu o speciálních ekonomických zónách nebo předměstích. Máme tendenci tahle místa vnímat jako jakési urbánní smetí, ale pro mě je nejzajímavější jejich schopnost se množit, opakovat se. Není to o tom, jak vypadají, ale co dělají. Pokud stavíte novou budovu, je potřeba se dívat, jak do operačního systému města zapadne. Má totiž moc fungovat jako přepínač, jako multiplikátor, který dokáže rozrůstání špatných vzorců zastavit, jako svého druhu protijed.

Taky píšete, že spousta urbánního rozvoje, i toho nežádoucího, probíhá stranou legislativních procesů, mimo kontrolu veřejnosti. Jaký je nejtypičtější příklad?

V Extrastatecraft mluvím o takzvaných svobodných zónách, které jsou asi tou nejvíc nakažlivou urbanistickou formou, proměňují tisíce a tisíce kilometrů čtverečních po celém světě. A přesto jste o nich nejspíš nikdy neslyšeli! Svobodné zóny, respektive speciální ekonomické zóny, jsou místa vytvořená pro přilákání zahraničních investic, ve kterých se uplatňují jiné zákony než ve zbytku hostitelské země. Začaly vznikat už před sto lety, ale v posledních 30 nebo 40 letech jich rychle přibývá. Je to takový urbanistický vir, který má na svědomí všechny ty Dubaje, Singapury a Hongkongy světa. Ve speciálních ekonomických zónách není tak přísná regulace ani zákony pro ochranu zaměstnanců nebo životního prostředí. Musíme se snažit pochopit, jak taková místa v rámci operačního systému města fungují. A také přemýšlet, jak ho změnit tak, aby jejich rozšiřování nepokračovalo.

„Když rostly technologické firmy, nikdo se neozval. Dnes čelíme následkům,“ říká teoretik interaktivních médií Ian Bogost

• Upravit
• Smazat

Ian Bogost je jedním z nejvýraznějších akademiků, kteří se věnují interaktivním médiím. Na rozdíl od nakažlivého optimismu ze Silicon Valley je Bogost spíš pesimista: „Čím dál víc každodenních úkonů převádíme na stroje. Necháváme je ovlivňovat naše životy a už si to ani neuvědomujeme.“

V České republice žádné speciální ekonomické zóny nemáme. Jaký přímý nebo nepřímý vliv na malou středoevropskou zemi mají?

Velmi významně ovlivňují podobu globálního obchodování. Vezměte si třeba všechny ty národovecké řeči o zavřených hranicích a vracení pracovních míst lidem, kteří se považují za místní, které je slyšet skoro v každé zemi. Pokud by se jimi měl někdo řídit, tak to nemůže dopadnout dobře. Vedle národních států totiž už delší dobu funguje masivní infrastruktura, která dokáže kamkoliv dopravit pracovní sílu levnější, než jakou může nabídnou vaše země. Kromě toho se tato globální síť používá k utajování bohatství a jeho redistribuci. To jsou jen některé z důvodů, kvůli kterým stojí za to se zajímat, co se v prostorech mimo státní dohled děje. Každý, kdo má na srdci světovou spravedlnost, by jim měl věnovat pozornost – jsou to místa, která ještě víc rozevírají nůžky mezi privilegovanými a vykořisťovanými.

Podobně mrazivě zajímavá je i kapitola, kterou jste věnovala standardizační organizaci ISO. Ta také operuje v mimostátním prostoru. Jak a proč je podle vás problematická?

ISO je naprosto fascinující. Je to jakási meta-organizace, organizace organizací, která začala fungovat po druhé světové válce. Po dlouhou dobu publikovala pouze technické standardy. ISO může za to, že nákladní kontejnery jde skládat na sebe, nebo sjednotila tloušťku platebních karet na 0,76 milimetru. Ohromně mě ale překvapilo, že vydává i standardy pro korporátní management. To už nejsou technické směrnice, ale podivné certifikáty, které si může firma sama nechat vydat jako razítko vágní „správy kvality“. Vzniká tak jakýsi globální klub, ve kterém se velké korporace snaží dostát managementovým standardům. Podle mě jde ale hlavně o jakousi sebeobranu proti regulaci. Firmy pak mohou říct: „Máme ISO 9000, jsme čistí, nemůžeme u vás začít těžit ropu?“ Když se podíváte do materiálů továren, kde došlo k nehodám, požárům nebo které porušovaly práva zaměstnanců, najdete tam razítka a certifikáty kvality od všech možných certifikačních organizací. Mohla bych o tom mluvit celý den, ale zásadní je, že takových společností přibývá. Jsou to většinou nevládní nebo mezivládní organizace. ISO samotné je prakticky soukromá společnost s parastátní mocí.

Chtěl jsem se zeptat, co s tím dělat, ale pak jsem si vzpomněl, že poslední kapitola Extrastatecraft je vlastně takový manifest nového druhu aktivismu. Píšete „aktivismu, který jde za binární pozice, deklarace, který se snaží hacknout systém a infrastrukturu“. V čem vám klasické formy aktivismu vadí?

Hned zkraje musím říct, že tradiční formy aktivismu bychom používat měli. Přesto si myslím, že je potřeba hledat nový přístup. V knize mu říkám „pomocný aktivismus“. Není o deklaracích, ale uvažuje v rámci média, operačního systému. Nesnaží se vytrhat každý jeden trs plevele v záhonu, ale raději změní chemické složení půdy. A tváří v tvář politickým tyranům, jako je náš prezident, je ještě potřebnější. Nestačí mít jen správné odpovědi a dávat to nahlas najevo, to našim nepřátelům jen pomáhá. Ve své knize popisuji přístupy, které berou v úvahu vzájemné vztahy ve společenském systému. Takový aktivismus může být plíživý, politicky tvárný, praktický. Jedna věc je nabídnout změnu, druhá vytvořit cesty, kterými změna vstoupí do kulturního prostoru a začne se dál šířit.

Máte příklady?

Než aby architekt vymyslel nový a pevný územní plán, přemýšlí nad městem jako nad sítí. Místo plánu pak může navrhnout spíš software, systém, který vlastně nikdy nebude hotový a půjde dál měnit. Důležité ale je i to, jak se o alternativních metodách mluví. V Extrastatecraft nabízím strategie, které do běžného repertoárů aktivistů nepatří: místo odporu můžete dávat svým nepřátelům dárky, můžete přebírat jejich výroky nebo se naopak tvářit vůči autoritě zcela poslušně jen proto, abyste ji odzbrojili. Jsou to způsoby, jak využít rozporu mezi tím, co nějaká organizace říká a co dělá.

Napadá mě: kdo má ten rozpor odhalovat? Novináři? Teoretici, jako jste vy?

Víte, jedna věc je diskrepance odhalovat, druhá je vymyslet konkurenční řešení, pro které dokážete sehnat podporu mezi lidmi. Občas se cítím pohodlím kritické pozice zklamaná a unavená. Sem tam je potřeba, aby někdo nabídl alternativu, návrh změny v uspořádání systému, která by byla reálná a šla škálovat. Aby takové řešení nebylo jen rétorické.

Věci, o kterých píšete a mluvíte, si lidé s profesí architekta většinou nespojují. Jaká je podle vás dnes role architektonické teorie?

Teorie nemůže existovat sama o sobě. Teorie musí být zpochybňována fakty a zároveň musí kritizovat naše způsoby nakládání s nimi. Teorie nás nutí zeptat se: Nereagujeme na problémy jenom v nějakém základním, automatickém myšlenkovém rámci? Já doufám, že nám teorie umožní nové myšlenkové rámce vymyslet, abychom vůbec mohli pokládat ty správné otázky.

Tradiční levicová kritika popisuje město jako prostor, ve kterém bohatší vykořisťují chudší. I když používáte slova jako kapitál nebo neoliberalismus, z vaší práce cítím barvitější pojetí. Kde vidíte nedostatky klasické levicové teorie?

Pohled levicových myslitelů považuji za v zásadě správný, nechávám se jím ovlivnit, ale zároveň se zkouším dívat dál. Levicoví kritici mají pravdu, ale já chci víc než mít pravdu. Bojím se komfortu, který jasná pozice přináší. Chci na svět nahlížet různými způsoby. Důvodů, proč se něco děje, je kromě vykořisťování a kapitálu obrovské množství.