Mlýny, které melou pomalu

Ročně u nás vyjde patnáct tisíc titulů a vytisknou se do podoby asi šesti milionů knížek. Z těchto závratných čísel ale můžeme odečíst např. odborné technické publikace, učebnice a dnes nejrozšířenější žánr - literaturu faktu a zjistíme, že vydavatelů, kteří by se zabývali českou beletrií, navíc současnou, moc není. Do milionových nákladů přispívají obvykle spíše stovkami než desetitisíci.

Například Větrné mlýny a Zvláštní vydání z Brna a Labyrint z Prahy reprezentují česká nezávislá nakladatelství, která se prosadila svou vlastní strategií. Slovo nezávislý je sporné, protože nezávislost může být buď záležitost finanční, nebo obsahová. Malí nakladatelé žádají o státní granty tak jako velké nakladatelské domy. (I když jsou pro úřady často příliš "menšinoví" nebo "elitní" a grantu se nedočkají.) Čili nezávislost na státu je neodlišuje. Obsahově se například Zvláštní vydání liší radikálně od Ikaru nebo Knižního klubu, tedy mamutů, ale už ne tak docela od pražské Mladé fronty nebo Arga, vydávajících kvalitní publikace (i současných českých autorů), které navíc ne vždy vydělávají. V Brně kvalitní a současnou nezávislou literaturu vydává například zavedený Petrov Martina Pluháčka, kterého do značné míry živí Viewegh. Nezávislost nakladatelství tedy spočívá především ve svobodném názoru majitele, který si vydavatelství založil a sám si ho řídí podle sebe.

V případě Labyrintu je to Joachim Dvořák, který původně vydával pouze Revue labyrint, exkluzivní mnohastránkový časopis o výtvarném umění, literatuře a kultuře. Ten je v našich podmínkách ztrátový (cena 150 korun nestačí) a logicky blízký zdroj financování je vydávání knih. Dvořák nakladatelství sám řídí, např. také dělá výtvarné doprovody k propagačním materiálům. Většinu práce odvádějí externí překladatelé, editoři, výtvarníci. Vizáž knížky, její výtvarný doprovod je vůbec pro "nezávislé" příznačným prvkem. Důsledný a poctivý přístup ale stojí zase peníze. Ani ocenění typu Magnesia Litera (pro Böhmische Dörfer pražského nezávislého nakladateství Triáda) na tom nemůžou nic změnit. Prodej příliš nezvýší. Peníze vložené do knihy se vracejí velmi, velmi pomalu. Deset let není výjimkou.

Větrné mlýny Petra Minaříka a Pavla Řehoříka jsou také ryze nadšeneckým podnikem, protože současná česká divadelní hra je na tom samozřejmě stejně bídně jako poezie. Minařík víceméně hrdě přiznává: "Naprosto se vymykáme všem ekonomickým poučkám a ekonomická konkurence pro nás neexistuje, protože každý, kdo se řídí ekonomickými poučkami, nikdy nedosáhne těch výšin, na kterých se pohybujeme my." Realita trhu nedovolí, aby u nás existovalo takhle úzce specializované nakladatelství, a Větrné mlýny musí chtě nechtě kromě divadelních her vydávat například i antologie povídek a další tituly. Z nich vždy některý zazáří i komerčně. Zářícím titulem nakladatelství Zvláštního vydání Čestmíra Kocara je například Jsme částí Země (kultovní řeč náčelníka Seattlea k americkému prezidentovi Pierceovi), kde ani dvacet tisíc kusů nestačilo a dělá se dotisk. Další známé tituly Zvláštního vydání jsou například Egon Bondy: Cybercomics nebo Milan Machovec: Filosofie tváří v tvář zániku. Nakladatelství náročnější beletrie vůbec často inklinují k společenským vědám, filozofii a podobně. Zájmy vydavatele a čtenáře se tu většinou potkávají. Trh ale uživí i specializované nakladatelství sociologické (SLON), stejně jako kalendářová, právnická (nakladatelství Linde), stavařská (ERA), turistických několik (Sky je např. specializované na Rumunsko a Slovensko), labužnická (Gurmán publishing), Agenturu Kdo je kdo apod. Beletristická kvalita se v tom ztrácí, ale zůstává kvalitou. Nezávislí nakladatelé jsou na to většinou hrdí, a proto na svůj úděl snížené (ale především zpomalené) prodejnosti nežehrají.