Mobyho další pokus uniknout sobě samému

Jsou umělci, kteří skládají v době, kdy se nachází na dně, a vedle nich existují zase ti, kteří pro svou tvorbu potřebují stabilizované zázemí. Moby, stejně jako řada dalších muzikantů, má skládání hudby jako životní potřebu srovnatelnou s dýcháním nebo mluvením. Jejich tvorbu pak lze brát jako jiný druh deníkového zápisu. Stejně tak můžeme uchopit i nové, již jedenácté řadové album Innocents.

Moby si prošel divokým tanečním obdobím, z kterého se pokusil vyplout punkovým výplachem Animal Rights. Hned poté následoval autorův majstrštyk Play, kde hitový elektropop splynul s gospelovými samply muzikantů dávné minulosti. Od té doby se nenápadný Newyorčan snaží každou další deskou přiblížit tomuto opusu magnum a nutno přiznat, že se mu to moc nedaří. Drobné žánrové úkroky i angažování hostů jsou, viděno zpětně, především manévry, jak se vyhnout dlouhému stínu desky z roku 1999.

Mobyho hudbu najdete všude. Vypluje na vás z reklamy, z amplionů supermarketů i playlistů většiny komerčních rádií. Možná proto jsou jeho poslední dvě alba Wait For Me a Destroyed tak cudně ambientní (a nutno podotknout, i nudné zároveň). Jako by se chtěly distancovat od popového šuntu, který nás ze všech stran obklopuje. Už jsem říkal, že Mobyho alba jsou sonické deníky jeho nálad. A podle nich bychom mohli usuzovat, že autor prožívá velmi klidné období života pendlující mezi domácím studiem a čajovnou Teany, kterou si otevřel před čtyřmi roky.
Mobyho hudba měla vnitřní napětí, když se vůči něčemu vymezovala. Když v ní byl zanesen neklid samotného autora. A ten bohužel na posledních nahrávkách výrazně chybí.

Moby – Innocents |foto: Parlophone

Hodit novou Mobyho desku do easy listening koše je možná kruté řešení, přesto si o to Innocents vysloveně říká. A to přesto, že autor se snaží čelit tomuto nebezpečí angažováním smetánky indie zpěváků od Cold Specks přes Marka Lanegana, Waynea Coynea až k Damienu Juradovi. Navíc se poprvé rozhodl svěřit své snažení externímu producentovi Marku Spike Stentovi, jenž se podílel na deskách U2, Muse, Massive Attack či Madonny. Po poslechu kolekce je ale potřeba konstatovat, že autorova hudební identita je tak hluboce zakořeněná, že s ní nepohne ani Grammy ověnčený producent. A tak z desky, která měla být především JINÁ, se ozývá starý dobrý Moby s tradičními klávesovými rejstříky, hudebními postupy i středními tempy.

Ze samotných skladeb pak obstojí pouze první dva singly A Case For Shame a The Perfect Life a na závěr i pomalu gradující The Dogs, které jsou vzpomínkou, jak důležitou postavou hudební historie Moby ještě před dekádou býval. Innocents obstojí jako vkusný podkres domácí siesty či něžný závěr firemního večírku. Víc po novince ale chtít nesmíme.

Hodnocení: 45 %
Moby – Innocents (Parlophone, 2013)