Moderátorka Anita v Číně III: Jak zabloudit v muzeu brokátu, ale najít se ve vlastní hlavě

16. listopad 2018
Anita v Nankingu

Do Číny jsem se kromě návštěvy přátel vydala také z nutnosti uspořádat si myšlenky někde mimo svůj obvyklý terén, prostě tak trochu „vypadnout“. A protože Šanghaj dost připomíná lunapark, po pár dnech mi došlo, že potřebuju taky trochu tmy, klidu a zeleně. Na mapě jsem našla místa, která byla na dojezd rychlovlakem a mohla by stát za pozornost. Po stopách hedvábí a brokátu jsem se vypravila nejdříve do Nankingu a pak do Su-čou.

Nanking je město vzdálené od Šanghaje asi tři hodiny jízdy rychlovlakem. Do mapy světa se nejprve zapsalo vynálezem a výrobou brokátu, nechvalně ho pak proslavil tzv. „nankingský masakr“, kdy v roce 1937 tehdejší hlavní město Čínské republiky dobyli Japonci a během třech týdnů brutálně zmasakrovali jeho obyvatele.

Památník této události se rozhodnu navštívit jako první, a protože stejný nápad mělo přibližně tisíc čínských středoškoláků, nevyhnu se chůzi v trojstupu. Ten, kdo pomník vymýšlel, se nepochybně inspiroval v Evropě a nepochybně mu hodně záleželo, aby to bylo poznat. Pietní místo je totiž zvláštní spatlaninou všeho, co se asociativně k takovým okamžikům v rámci kulturního dědictví nabízí. Procházím kolem soch znázorňujících utrpení v nadživotní velikosti, pročítám verše vytepané do jejich podstavců, nevyhnu se ani dlouhé zdi se jmény obětí, aleji stromů, které mají znázorňovat nový život, jezírku, jakémusi oltáři s hořícími ohni, velkému sloupu s vyvedeným nápisem „Peace“ a moje cesta tím zvláštním místem končí v bizarních zastřešených výkopech. Jsou to v podstatě otevřené masové hroby, což mě trochu zaskočí, a zatímco středoškoláci vydatně fotí, radši pokračuju po velkém pustém amfiteátru ven z objektu. Dodnes nevím, co si o téhle podivnosti vlastně myslet.

Uklidnit se mi podaří v muzeu brokátu. Narazím na něj v duchu své teorie o svobodném bloudění v podstatě náhodou, ale díky popiskům se tu dozvím, jak důležité místo Nanking pro produkci hedvábí byl a stále je. Druhý den objevím krásný chrám uprostřed města, taky park a sochy vedoucí k hrobkám dynastie Ming, které mi v souhrnu zážitků z tohoto výletu do Číny utkví v paměti asi nejintenzivněji. Mám štěstí, leje jako z konve, takže návštěvníků v parku je jen pár desítek a občas se mi podaří i něco vyfotit, aniž bych k tomu na fotce měla zástup nežádoucích hlaviček.

Nanking opouštím s pocitem návštěvy krásného, bohatého města, kde jediným místem, kde na angličtinu poněkud zapomněli, zůstává nádraží. To se v mém případě ukázalo jako problém, nicméně nikoli neřešitelný. Taktikou porovnávání znaků jako obrázků (sinologové prominou) jsem nakonec nastoupila do správného vlaku a pokračovala do Su-čou, města zahrad, kam před bezmála tisícem let doputoval také Marco Polo.

Moderátorka Anita v Číně: Se svobodou je to v říši středu ošemetné, ale bloudit se tu dá parádně

Moderátorka Anita v Šanghaji

Jako destinaci pro své podzimní putování jsem si vybrala čínské velkoměsto Šanghaj a vůbec oblast jižní Číny, která světu darovala mimo jiné třeba brokát nebo hedvábí. Sama jsem ani nevěřila, že se zase vydávám do této mojí ne zrovna oblíbené země, ale protože se mi podařilo nastoupit do správného letadla, projít zdárně všemi blikajícími rámy a proklouznout u imigračního úředníka, nezbývá než začít svobodně bloudit městem, kde slovo „lunapark“ nabývá nových rozměrů.

Tam už takové štěstí na počasí nemám. Je slunce a vymetená obloha a prohlédnout si staré čínské zahrady chtějí kromě miliardy Číňanů také turisté z celého světa. Je to vůbec poprvé, co potkávám takové množství cizinců. Je vidět, že jsou na ně v Su-čou zvyklí. Prodejci v obchůdcích tu zkouší lámanou angličtinou a smlouvají v bezmála o nulu vyšších číslech, než jsem dosud byla zvyklá. V zahradách je možné vidět několik starých vícepatrových pagod, množství mostů a lávek, vodní brány a spousty rostlin, ale idea, s níž byly stavěny, tedy láska k přírodě, klid a rozjímání, se pod nánosem turistů úplně vytratila. Raději se tak toulám zapadlejšími uličkami, vyberu si říční perly, nakoupím hedvábný šátek a ochutnám kraba, než bych se nechala davem strhnout do jezírka. Je mi jasné, že sem se budu muset vypravit znovu a za hodně škaredého počasí.

Po návratu do Šanghaje mi do konce výletu zbývá ještě několik dní, které strávím příjemným putováním městem, kde se dá stejně dobře ztratit, jako nalézt. Po dvouhodinové cestě metrem a sedmikilometrové pěší túře se mi jednoho dne podaří doputovat až k moři. Nikdo tu není, jenom v dálce se rýsuje dlouhý most k ostrovu, který v oparu není vidět. Ta cesta na východ stála za to. Nejen kvůli tomu, že jsem nakonec i v šestadvacetimilionovém městě našla místo, kde se dá v tichu a samotě rozjímat, ale hlavně proto, že jsem takové našla i ve své hlavě. A tu si vezu s sebou zpět do Evropy.

Kde se dá v asijské megalopoli najít tichý kout a co dělat, když na důležitých místech chybí anglické cedule? Poslechněte si poslední díl blogu z cest moderátorky Anity Krausové po Číně.