Moderátorka Anita v Číně: Se svobodou je to v říši středu ošemetné, ale bloudit se tu dá parádně

9. listopad 2018
Moderátorka Anita v Šanghaji

Jako destinaci pro své podzimní putování jsem si vybrala čínské velkoměsto Šanghaj a vůbec oblast jižní Číny, která světu darovala mimo jiné třeba brokát nebo hedvábí. Sama jsem ani nevěřila, že se zase vydávám do této mojí ne zrovna oblíbené země, ale protože se mi podařilo nastoupit do správného letadla, projít zdárně všemi blikajícími rámy a proklouznout u imigračního úředníka, nezbývá než začít svobodně bloudit městem, kde slovo „lunapark“ nabývá nových rozměrů.

Setkávám se s kamarádkou Zuzanou, abychom naplánovaly výlet do Lu-č'. Nejdřív ovšem vyrazíme na manikúru. Ale žádný honosný salon, chci autentický zážitek, prosím ji světácky. Zuzka se chápavě uchichtne a zavede mě do neuvěřitelného prostoru metr krát metr k malinkaté, věčně usměvavé Číňance.

V salonu to tak strašně odpudivě páchne, že manikúra deseti prstů nikdy netrvala déle. Ve stropě nad námi má přistěhovalkyně z venkova i postel, v místnůstce žije a pracuje i se svým psíkem. Ovšem s tím rozdílem, že její psík NIKDY nechodí ven. Hrdě nám vysvětluje, že ho jako většina Číňanů nemá v kleci, ale na volno v místnosti, kde také radostně čůrá. Po celou dobu mé procedury psík svou svobodu vydatně dokazuje, a když se v závěru dozvídám, že se jmenuje „Synáček“, je jasno. Oba nám sice mávali, dokud jsme nezašly za roh ulice, ale já vážně uvažovala, že se z toho puchu pozvracím, ovšem s nehty vyleštěnými jako na bál.

A s hotovou manikúrou vyrážíme do vodního města v Lu-č'. Takzvaných „vodních měst“ je kolem Šanghaje celá řada, ostatně malý ostrůvek se dá nalézt i v jejím samotném centru. Jedná se o starou zástavbu tvořenou malými domečky s typicky čínskými architektonickými atributy, mezi nimiž jsou na mnoha místech místo uliček uměle vykopané vodní kanály. Ty pochází ještě z doby, kdy Číňané budovali bohatou vodní síť, aby mohli lépe distribuovat hedvábí.

Potíží při návštěvě těchto starobylých míst jsou ale všudypřítomní Číňané. Ne že bych s tím nepočítala, ale i tak mě ta masa lidí vždycky zaskočí. Vydaly jsme se tedy hledat méně exponované místo, abychom mostky, kanály a malé obchůdky nemusely procházet v trojstupu. Nakonec se nám to po dni stráveném v metru, autobuse, taxíku a zase metru skutečně podařilo a zážitek byl v usínajícím starobylém Lu-č', kde překvapivě kraluje hlavně ticho a čaj, unikátní.

Mám v telefonu čínskou SIM kartu i aplikaci WeChat, ale i tak je pro mě nejpraktičtější pohybovat se po městě s klasicky papírovou mapou, která naštěstí i v přetechnizované Šanghaji stále existuje. Internetové vyhledávače, na které jsme v Evropě zvyklí, Čína blokuje a mapy a stránky, které sama na internetu nabízí, jsou všechny jenom ve znacích. Neumět čínsky a chtít trochu nezávisle putovat je tu vážně hodně nepraktická věc. Procházím tak úzké uličky, motám se mezi tichými motokoly a motorkami, jezdícími povinně na elektřinu, a nakukuji do krámků trochu na blind, ztrácím se a znovu nacházím, v podpaží se starou dobrou mapou, v níž se snad ve svých třiatřiceti naučím i číst. Na dlouhé chvíle zastavuji v parku, kde si hlavně starší Číňané dopřávají odpočinek a společně se něžně vznáší na tóny tradiční hudby. Kolemjdoucí jsou už dávno vůči tomuhle zázraku imunní, já chvíli ostýchavě poslouchám s pocitem, že jsem v samém oku hurikánu.

Moderátorka Anita v Šanghaji

Šanghají protéká masivní řeka Chuang-pchu, která je pro mě nosným orientačním bodem, stejně tak jako dominanty čtvrti Pudong – světoznámá televizní věž a mrakodrap Shanghai Tower. Na nábřeží Bund, odkud je přes řeku Pudong jako na dlani, to mám pěšky asi třicet minut, a tak velkou část večerů ve velkoměstě strávím výhledem na tenhle zvláštní asijský Legoland, který, krom toho, že vypadá, že ho někdo postavil z dětské stavebnice, září a bliká do noci jako na pouti. Za celý svůj pobyt ve velkoměstě nezahlédnu ani jedinou hvězdu, světla ze země ta vesmírná udusala.

Přívozem se dopravím na Pudong. Slíbila jsem si vypravit se na jednu z věží. To pro boj s mým strachem z výšek vyloženě stačí. Z místní nabídky si vyberu Shanghai Tower, která je se svými 632 metry druhou nejvyšší budovou světa. Větší mají už jen v Dubaji, ale tím soutěž, kdo dostaví výš, rozhodně nekončí, jak ukazuje výstava hned v přízemí věže. Ta futuristicky znázorňuje, kam ještě hodlají Číňané a Arabové stoupat. Ráda bych se na vrchol vydala po schodech, což by podle mých skromných výpočtů mohlo trvat přibližně hodinu a půl, ale když mě asi šestý Číňan s nechápavým úsměvem pošle k výtahu, vzdám to.

Moderátorka Anita v Číně: V Šanghaji se potkávají létající vlaky a tradiční medicína

Moderátorka Anita v Šanghaji

Hodně se bojím létat. Obávám se ale mnoha dalších věcí a většina z nich se mi za poslední měsíce přihodila, takže cesta na letiště a následný interkontinentální výlet do Číny je jen přirozeným vyústěním mé duševní hygieny. Říkám si to alespoň, když lehce rozmlžená ranní kocovinou mířím do Ruzyně.

Nejenže nechápou, proč by někdo chodil dobrovolně po schodech, není jim ani jasné, proč se nechci svézt nejrychlejším výtahem světa, který mě na vrchol věže dopraví za pouhých 52 vteřin. Na to nemám argument. Noční Šanghaj z půlkilometrové výšky vypadá jako obrovská diskokoule, s tím rozdílem, že se netočí ona, ale moje hlava. Všechno bliká, svítí, proměňuje se, takže nakonec docela ocením, že cesta dolů tím zázračným výtahem trvá stejně krátce jako nahoru.

Diskotéka pokračuje i na zpáteční cestě domů, kdy to vezmu po Nanjing Road, hlavní nákupní třídě, kde provoz chodců řídí městská policie, aby se dav vůbec mohl někam posouvat. Tomuhle bulváru se budu po zbytek svého pobytu spíš vyhýbat. Jinak mě Šanghaj, na rozdíl třeba od Pekingu, od první chvíle baví. Občas se mi náhodou podaří objevit skvostné malé domečky uvězněné v hradbě mrakodrapů, u kterých je jasné, že budou muset věžákům ustoupit. Tady dýchá atmosféra sousedství a života, na rozdíl od blikajícího centra. Na milost beru i buddhistické chrámy vpasované mezi dva obchodní domy a přenádherné je muzeum historie, kde z množství porcelánu, nádherného nábytku a šperků opravdu přechází zrak.

A protože mám pocit, že už jsem se po pár dnech lehce zorientovala, nezbývá než se vydat z města ven a vystavit se vlastní schopnosti improvizace a poznání. Mám přeci mapu. Zakroužkuji si na ní města Nan-ťing a Su-čou. A pak ještě úkol největší, najít moře a dojet k němu. Všichni mě zrazují, že Jihočínské moře nebude žádný zázrak, ale já musím. Být v jednom z největších přístavů světa a nevidět moře, to si nemůžu dovolit. I kdybych k němu měla zabloudit.

Jaké kosmetické procedury ještě Anita v Šanghaji zažila a co všechno viděla v místních parcích? Poslechněte si druhý díl cestovatelského blogu z Číny.