Moderátorka Anita v Číně: V Šanghaji se potkávají létající vlaky a tradiční medicína

5. listopad 2018
Moderátorka Anita v Šanghaji

Hodně se bojím létat. Obávám se ale mnoha dalších věcí a většina z nich se mi za poslední měsíce přihodila, takže cesta na letiště a následný interkontinentální výlet do Číny je jen přirozeným vyústěním mé duševní hygieny. Říkám si to alespoň, když lehce rozmlžená ranní kocovinou mířím do Ruzyně.

Úspěšně se mi podaří najít terminál, nakoupit všechno české nedostatkové zboží (chleba a párky) coby vyžádaný dárek mým hostitelům v Šanghaji a následně velký kufr i odbavit, což mě jako první signál ujistí, že asi skutečně odletím. Cesta do Asie se lehce zkomplikuje až při osobní kontrole v rámu. Z neznámého důvodu se celý rozzáří, a protože tohle ráno nebylo z mých nejčerstvějších, na otázku, kdy jsem naposledy brala drogy, upřímně odpovím, že nevím.

To vyvolá smršť papírků nalepených úplně všude a zatímco překvapivě poklidně čekám, jestli se rozzáří i krabička, kam je přísná paní kontrolorka strčila na test, uvažuju zcela vážně, jestli ta ranní infuze na zaseknutá záda (to já zas umím, pěkně se vybavit na cestu) nemůže mít na moji intoxikaci taky nějaký vliv. Nakonec všechno dobře dopadne a paní mě s líbezným úsměvem vypustí do útrob letiště.

Po třinácti hodinách letu kroužíme nad Šanghají. Obrovská aglomerace a velká rovina dávají pocit, že město nikde nezačíná ani nekončí. Později se na vlastní kůži přesvědčím, že tvrzení „ven z města“ tu uskutečnit trvá skutečně přes čtyři hodiny. Přistání proběhne hladce, udiví mě však okamžité rozdělení cestujících na koridor „čínských občanů“ a „cizinců“, přičemž ti první putují rovnou k pásům s kufry, a ti druzí, včetně mě, musí k rámům, které jim vyfotí obličeje, a pak k automatům, které strojovou angličtinou žádají prověření otisků prstů. No dobře, kdyby jen palce, ale oni chtějí všech deset! Rozhlédnu se, jestli někdo neprotestuje, ale zdá se, že nikoho „nutné zlo“ nerozčiluje. Nervózně čekám, co ze stroje vypadne, a když jsou to dvě velká písmena „OK“, uleví se mi. Ani si nezkouším představit, co by se dělo, kdyby vypadlo „NO“.

Následuje zdravotní prohlídka, při které stačí projít rámem ověřujícím, zda nehořím horečkou, a pak už „jenom“ půlhodinová fronta na imigračního úředníka, který pročítá jednotlivé pasy a kontroluje víza. A hlavně zkontroluje, zda můj obličej pasuje k mým otiskům prstů. Ano, jsem to já! A jsem v Šanghaji!

S kamarádkou Zuzkou se díky WeChatu najdeme hned. Tahle státem prověřená aplikace tu získává čím dál větší vliv. Stále více Číňanů prostřednictvím WeChatu platí i běžné položky v obchodě. Bez chytrého telefonu a aplikace je člověk ztracená duše už jenom u automatu na lístky na metro. V centru města jsme překvapivě brzy, což mě nepřekvapí, zarazí mě ale, proč si tolik lidí fotí nevzhledný vlak, co nás přivezl. Až za chvíli si všimnu, že nemá koleje. Tohle je maglev? Hlesnu udiveně a znova kouknu na nenápadný vlak. Musím se sama nad sebou pousmát, pokolikáté už za posledních 24 hodin. Přes radost ze setkání se Zuzanou jsem si málem nevšimla, že mě právě nejrychlejší vlak na světě dolevitoval od letiště do centra města rychlostí přes 400 km v hodině.

Moderátorka Anita v Šanghaji

Známá vůně Číny je to první, co mě uhodí koňskou silou přímo do obličeje, když se dostaneme na vzduch. Málem jsem zapomněla, jak se mi z toho dělá špatně. Vzpomenu si na svou poslední návštěvu Pekingu a Sečuanu a povzdechnu si. Někdy člověk pro přátele i sebe samého dělá věci, kterým sám málem nevěří.

Jako první vyrazíme na masáž. Moje záda jsou po dlouhé cestě a problémům ještě před odletem ve stavu nouze a Zuzka tvrdí, že i jí odpočinek bodne. Dámy v malinkatém salonu, který je zároveň jejich obývákem, kuchyní i koupelnou, jsou nesmírně milé a hned se nás ujmou. Aniž bych stihla protestovat, začne tortura nejvyššího stupně. Zuzka na mě ještě stihne mrknout, že určitě nejsou ze Šanghaje, ale podle přízvuku odněkud z jihu. Nevím, jestli mě to má uklidnit, nicméně za chvíli už po mém oblečeném těle tancuje malinkatá, ale o to silnější žena, která se rozhodla mě buď udupat, nebo oživit. Nic mezi tím pravděpodobně neexistuje. A to ještě nevím, že celá bezmála hodinu a půl trvající operace skončí takzvaným baňkováním, které je podle Zuzany „fajn, ale někdy vostrý“.

Moderátorka Anita v Íránu. Příjezd do země se šátkem přes vlasy

Anita Krausová v Íránu

Vypravit se na závěr sezóny lyžovat do Íránu? Většina lidí by si myslela, že jste se přeřekli. „Kam?“ vyhrkla vyděšeně maminka a spráskla ruce. „Tam se lyžuje?“ podivovali se kámoši a v pojišťovně mi paní s vědoucím úsměvem oznámila, že ačkoli mám pojištění „po celém světě“, tak na Írán se nevztahuje.

„Vostrý“ jsou už ty baňky, které začnou hodné ženy tahat odněkud zpod postele. Aniž by přerušily neustálý proud své zvláštně zpěvné řeči, během deseti vteřin mi nasází na záda kolem třiceti baněk, které stáhnou svaly mých zad v takové tenzi, že přestanu dýchat. Nakonec se mi podaří uvolnit, ale přiznávám, že nejlíp mi je, když to ze mě, v jedné ruce večeři, milá ženuška sundá.

Všechny přítomné dámy se nám trochu smějí, když se jako puzzle sbíráme z lehátka, a já se směju taky – tak tedy zase Čína, kde mě stojí veškeré síly jenom soustředění, abych neprošvihla to, co se kolem mě právě děje. A to je možná právě ten důvod, proč tu zase jsem. Tak fajn, zítra vyrážíme do vodního města a na manikúru.

Kam se ještě Anita v Číně chystá a co všechno ji potkalo, než vůbec do Šanghaje doletěla? Pusťte si první díl cestovatelského audioblogu z Dálného východu.