Moderátorka Anita v Íránu. Příjezd do země se šátkem přes vlasy

Anita Krausová v Íránu
Anita Krausová v Íránu
Vypravit se na závěr sezóny lyžovat do Íránu? Většina lidí by si myslela, že jste se přeřekli. „Kam?“ vyhrkla vyděšeně maminka a spráskla ruce. „Tam se lyžuje?“ podivovali se kámoši a v pojišťovně mi paní s vědoucím úsměvem oznámila, že ačkoli mám pojištění „po celém světě“, tak na Írán se nevztahuje.

V průvodci vypůjčeném od kamarádky, která cestu za íránskými historickými skvosty podnikla pár měsíců přede mnou a v šestém měsíci těhotenství, se na začátku píše: „It’s easier as a man or as part of a couple than as a woman, but is eminently doable regardless of your sex.“

To je pochopitelně skvělá zpráva. Navíc se ukázalo, že nepojedu sama, ale naše lyžařská skupina bude nakonec smíšená. O prudkých svazích, prašanu a nekonečných pláních volného terénu ovšem průvodce neprozradil nic.

Naštěstí jsme nebyli první, kdo se rozhodl objevit Írán, který se kromě pouště pyšní taky skvostnými horami. Rok od roku jsou čím dál oblíbenějším cílem všech milovníků rozlehlých zasněžených plání, na internetu se o možnostech pro skialpy a freeride našlo článků dost.

Úkolem číslo jedna bylo přesvědčit blízké, že moje cesta opravdu nesměřuje do žádné válečné zóny a to, že s sebou mám lavinové vybavení, nutně neznamená, že mě zavalí lavina. Za třetí jsem je přesvědčovala o tom, že v Íránu existuje internet, takže o sobě budu moci podávat zprávy.

Mám bombu v batohu

Zabalit se na 14 dní s celou výbavou na jarní lyžovačku do neznámé země se ukázalo jako oříšek číslo dvě. Nakonec vyhrála metoda tetris, kterou jsem poladila na slušné skóre 15 kil.

Dobrodružství začalo hned v Praze na letiští. Moje nesmělé upozornění, že „mám v batohu bombu“, vyvolalo mírné pozdvižení. Do krosny jsem kromě skialpových bot, spacáku, lékárničky, nějakého oblečení a knížky narvala i lavinový batoh, který v rámci záchranného systému obsahuje plynovou bombu.

Rentgen batohu s "bombou"

Před odletem tak bylo nutné, krom jiného, vyjednat u přepravní společnosti povolení a razítko s uvědoměním, že nezvyklý náklad berou na vědomí. Ale ani s potřebnými dokumenty jsem se nevyhnula obligátnímu vyvolávání svého jména tlampačem po celém terminálu a pobíhání s dokumenty z jednoho konce letiště na druhý (v mírném poklusu už to zvládnu za slušný čas).

Nakonec mi přes všechna potvrzení milá paní na přepravě doporučila, ať si raději obsah batohu na skeneru vyfotím. Opravdu prý nemá tušení, co mi na tohle řeknou v Íránu, tak ať aspoň vědí, jak to vypadá.

A letělo se.

Pod čepicí šátek

Let probíhal podle plánu, s částí naší lyžařské party jsme si slavnostně ťukli posledním pivem na příštích 16 dní a těsně po překročení íránského vzdušeného prostoru pilot slušně požádal přítomné dámy v letadle, aby si překryly vlasy šátky, a všechny to, včetně mě, skutečně udělaly.

Anita Krausová na freeridu v Íránu

Už jsem se na cestě z letiště málem začala cítit integrovaně, když mi přivolaný taxikář nepodal ruku, ale ani neodpověděl na pozdrav. Podrobnosti naší cesty do centra města, včetně transportu lyží piditaxíkem, projednal s kluky. Nakonec mě vzal na milost a všechny nás nasoukal do dvou aut jedoucích naším směrem.

V autě mu kluci neprozřetelně prozradili, že nejsme ani manželé, ani sourozenci. Pak už mi taxikář ruku podal a navíc si mě přidal na Instagram s mým příslibem, že až si koupím íránská data, oplatím mu to. Tak jsem si na šátek nasadila čepici, aby mi neuletěl, a kluci mi svatosvatě slíbili, že pro příště jsme stepsister a stepbrother. Pro jistotu.

V hostelu jsme se srazili se zbytkem lyžařské party a začalo plánování, kudy na sever.

Pokračování příště.

Anita Krausová na freeridu v Íránu