Moimir Papalescu přesedá z vlaku Kraftwerk do kabrioletu The Cars

28. listopad 2014
00568348.jpeg

Kníže dekadentního elektropopu Moimir Papalescu se ve svém pardubickém studiu Analogue Voodoo rozpovídal o pěti deskách, bez kterých by jeho tvorba dost možná zněla úplně jinak. Synťákové aranže studoval ze strojově chladného Trans-Europe Express od německé mašiny Kraftwerk, ale ještě předtím než se přidal na temnou stranu síly hudební produkce, hltal new wave v čele s The Cars nebo ještě dříve díky rozhlasu The Beatles. Nechtěl být ale předvídatelný, proto v dalším díle rubriky High Five vybral mimo jiné téměř zapomenuté album George Harrisona.

Kraftwek – Trans-Europe Express
Tohle album mě ovlivnilo hodně. Je zajímavé třeba tím, že se jím inspirovali i první američtí hiphopeři. Z těch beatů – monotónních rytmů vlaku – samplovali, a tak vznikaly první hiphopové tracky. Slyšel jsem dokonce, že toto album inspirovalo i vznik industriálu, ty nárazy kovu na kov a vůbec ten strojový rytmus. Deska Trans-Europe Express je inspirativní v mnoha ohledech a mě zpětně baví z Kraftwerk možná nejvíc.

Pink Floyd – The Piper at the Gates of Dawn
Bez váhání vybírám první desku od Pink Floyd – The Piper at the Gates of Dawn neboli Věštec před branami úsvitu. Byla to vůbec první deska, na které jsem slyšel ten úžasný psychedelický sound. Díky němu byli Pink Floyd tehdy koncem 60. let inovátoři a průkopníci. Společně se Sydem Barrettem to byla opravdu silná muzika.

George Harrison – All Things Must Pass
Jako třetí bych vybral jednu takovou skoro zapomenutou desku. K tomu se váže to, že jsem vyrůstal v době, kdy hráli The Beatles. Docela si to dobře pamatuju z rádia, když mi bylo pár let nebo i později. Mám rád skoro všechny jejich pozdější desky, ale nechci úmyslně vybrat The Beatles. Mě totiž hrozně zaujala jedna sólová deska George Harrisona, jedna z těch prvních, která se jmenovala All Things Must Past. Zajímavá pro mě byla tím, že jsem poprvé v praxi slyšel, co to je „wall of sound“, a uvědomoval si to. Na téhle desce se totiž producentsky podílel geniální Phil Spector, který byl neuvěřitelný při práci s vrstvením jednotlivých stop a nástrojů na sebe. Tahle deska má unikátní sound a já doporučuju všem, aby si ji někdy poslechli, protože dneska už se něco takového neslyší.

The Cars – Candy-O
Na gymplu v 80. letech jsem hodně poslouchal synťákové kapely a taky novovlnné party jako Devo, Talking Heads nebo The B 52´s. Jednou z takových skupin, která je dodneška pro mě důležitá a strašně rád ji poslouchám, a nejenom v autě, je americká partička The Cars. Já prostě miluju ten jejich zvuk kytar ve spojení se starými vintage synťáky, ty skvělé aranže, a dokonce i ty jejich klipy, které točil třeba Andy Warhol. Všechny jejich desky jsou skvělé, ale nejvíc se mi líbilo vždycky jejich druhé album Candy-O, především proto, jak je poskládané.

Peter Gabriel – 3
Jako pátou, poslední desku, která mě opravdu hodně ovlivnila, bych rád zmínil třetí řadové album Petera Gabriela. Tahle deska přišla s naprosto omračujícím zvukem. Chlápek, který byl členem slavné artrockové kapely Genesis, přišel najednou s naprosto jednoduchými údernými rytmy, samply, používáním synťáků úplně jinak než předtím. Nějaká sóla – to tam vůbec nebylo. Ta deska perfektně šlape od začátku do konce, je v ní i punková energie. Pro mě to bylo naprosté zjevení.