Mudhoney: I skladník u SubPopu si může...
Seattleský kvartet Mudhoney funguje už čtvrt století. S příslovečnou imunitou pouličního voříška přežil vražednou vlnu zájmu mainstreamu o tamní kapely v devadesátých letech a i v novém miléniu neochvějně jede své outsiderské punkové blues. Před pražským koncertem, který proběhne 29. května v Lucerna Music Baru, jsme se spojili s frontmanem Markem Armem.
Ve známé knize o amerických undergoundových kapelách Our Band Could Be Your Life o vás hudební publicista Michael Azerrad píše, že „Mudhoney vytáhli Sub Pop na světlo“. Co říkáš na hudbu, která u tohoto labelu vychází poslední roky? Má podle tebe něco společného s jeho začátky v 80. letech?Vychází tam hodně různorodejch věcí. Řekl bych, že od SubPopu bylo chytrý, že se posunul od výhradně seattleskejch kapel. Label dodnes funguje, zatímco kdyby zůstali na striktně lokální úrovni, asi by jim dost rychle došly dobrý kapely. Samozřejmě pořád existujou i zajímavý kapely odsud, ale bylo by to prostě divný soustředit se jen na seattleskou scénu. Některý z mejch nejoblíbenějších kapel, který nikdy u SubPopu nebyly, tam dneska vydávají. Jmenovitě Pissed Jeans, Obits nebo METZ. Takže já jsem naprosto spokojenej s tim, co na SubPopu vychází.
Hodně indie kapel se v 90. letech snažilo zuby nehty podepsat smlouvu u velkého labelu. Často se ale ukázalo, že to zas takové terno není. Jak hodnotíš zpětně tenhle krok u Mudhoney? Přinesla vám smlouva s Reprise něco zásadně pozitivního, posunula vás umělecky někam dál?
Pro nás to bylo fajn. Myslim, že jsme sepsali celkem chytrou smlouvu, nešlo nám o nějaký handrkování o peníze. Místo hlídání co největšího výdělku jsme se soustředili na kreativní kontrolu. Měli jsme právníka, kterej naštěstí dobře chápal, o co nám hlavně jde. Doba, kdy jsme byli u Reprise, byla vlastně velice příjemná, teda až na úplnej konec – ale to byl taky důvod, proč to byl úplnej konec... (smích)
Co vás vlastně tehdy táhlo do náruče hudebního establishmentu – vždyť jste vzešli z undergoundu, který byl vůči „majorům“ v opozici...
Byl jsem velkej fanda do punk rocku. A spousta důležitejch kapel první punkrockový vlny vydávala u velkejch labelů. Nebyl jsem kluk, kterej píše do fanzinů a myslí si, že to je jediná správná cesta. The Stooges – moje nejoblíbenější kapela všech dob – vydávali u Electry a Columbie. A tyhle desky pro mě znamenají mnohem víc, než cokoli, co vyšlo na Dischord nebo K Records. Teda snad kromě jedinýho alba kapely Void (Dischord, 1982 – pozn. red.).
A upřímně, nemrzí tě, že Mudhoney, kteří byli svého času skutečně na špičce seattleské scény, nebyli nikdy tak úspěšní a slavní jako třeba Nirvana a další?
No, zase jsme ještě naživu, což mě těší... (smích)
Když se ještě ohlédneme do minulosti, existoval podle tebe jako insidera skutečně jeden specifický „seattleský zvuk“, charakteristický mícháním punku a metalu, možná i producentským rukopisem Jacka Endina, který hodně nahrával kapely ze Sub Popu?
Jack Endino fungoval spíš jako zvukař než producent. Neměl přímo vliv na to, jak lidi zněli, umožňoval jim znít tak, jak oni sami chtěli. Jinak ani nevím... My jsme byli jen další z kapel, která pokračovala v tom, co dělali ostatní na americký undergoundový scéně 80. let. Pokračovala v tradici band, který vzešly z hardcore punku, ale po čase jim ten žánr začal připadat jako slepá ulička. I když jsme hardcore milovali, pokud jsi byl v hardcorový kapele ještě v roce 1984, znamenalo to, že prostě napodobuješ někoho před tebou a že v tom ani nejseš tak dobrej jako ta původní kapela. Každej trochu soudnej muzikant se snažil najít svou vlastní cestu. Někdo se inspiroval dejme tomu u The Birthday Party – třeba Scratch Acid nebo seattleský U-Men, jiný byli víc do Melvins, víc do metalu. Takoví Butthole Surfers si zase půjčovali od Hawkwind. A v tomhle duchu jsme to podle mýho dělali i my.
Jaké to vlastně bylo pro místní muzikanty, když se po úspěchu grungeových kapel do Seattle začaly stěhovat kapely odjinud, aby se svezly na vlně zájmu?
Tahle představa o kapelách, který se začátkem devadesátek přesunovaly do Seattle, aby získaly smlouvy s velkym labelem, to je trochu mýtus. Osobně si nevybavuju snad ani jednu kapelu, která by se sem přistěhovala, získala velkou smlouvu a něčeho dosáhla. Supersuckers jsou sice původně z Arizony, ale do Seattle přišli koncem 80. let, když se o něm venku ještě nic nevědělo. Prostě už je nebavilo žít v Tusconu (smích)... Jestli se sem někdo s kapelou stěhoval kvůli úspěchu, nemyslim, že mu to vyšlo.
Když jsem mluvil před posledním pražským koncertem Mudhoney s kytaristou Stevem Turnerem, říkal, že všichni členové si postupně oblíbili hodně různé hudební styly – jazz, folk, soul... Na čem ujíždíš ty? Posloucháš spíš současnou, nebo starší hudbu?
Poslouchám starou i novou muziku, starší věci možná víc. Mám prostě rád psychedelii a punk rock. A příležitostně kombinace obou – jako je třeba skvělá Youth of America od The Wipers. Mám moc rád nějakej jazz. Nemám vysloveně oblíbenej žánr, záleží na náladě. Některý rána mám cestou do práce chuť na Taking Tiger Mountain (By Strategy) od Briana Ena, jindy zase na Alice Coltrane. Je to různý.
Jak moc se to podepisuje na vaší současné tvorbě?
Těžko říct, myslim, že nejde o žádnej otevřenej, přímej vliv. Neni to tak, že by se Mudhoney snažili odteď hrát folk. Nebo country. Nebo jazz. Jsme, kdo jsme, a naše inspirace se neprojevujou až tak zjevně. Kromě samozřejmě těch evidentních – jako The Stooges, Black Sabbath, Neila Younga, hardcorovejch kapel – věcí, který posloucháme celej život... Ale neříkáme si: „Pojďme natočit jazzovou desku!“ To by bylo směšmý.
Živíte se dneska čistě hudbou, nebo máte ještě jiná zaměstnání?
Já a basák Guy Maddison máme docela spořádaný zaměstnání. Já pracuju jako skladník u SubPopu, on dělá zdravotní sestru ve velký seattleský trauma nemocnici. Kytarista Steve Turner je dealer desek. Bubeník Dan Peters byl víc než deset let v domácnosti, což se teď možná změní.
Hodláte s Mudhoney pokračovat, dokud se vyškrábete na pódium, nebo je tu možnost, že muziku jednou prostě pověsíte na hřebík?
Ani pokud by se mezi náma něco divnýho přihodilo a už bysme spolu nemohli vydržet, ani tehdy nebude žádný velkolepý oznámení, že Mudhoney už neexistujou. Bylo by to spíš jako: „Hele, už jsme dva roky (nebo pět let) nehráli, možná je po všem!“ Řek bych, že prostě jednou přestaneme hrát. Nevím kdy a proč by k tomu mělo dojít, ale takhle nějak si představuju, že to jednou skončí.
Moc lidí asi neví, že (podle mě geniální) název Mudhoney odkazuje na šedesátkový film. Jak jste na to přišli?
Protože to vědět nepotřebujou (smích). V 80. letech, logicky teda ještě před vznikem Mudhoney, jsme já a Steve byli velkejma fanouškama béčkovejch filmů, toho, čemu se říkalo „psychotronický filmy“. Zbožňovali jsme Russe Meyera, Faster, Pussycat! Kill! Kill! a další jeho klasiky. Mluvíme o časech dávno před DVD, dokonce ani VHS přehrávač ještě nemělo moc lidí – tyhle filmy jsi moh vidět maximálně v klubovým kině. A jednou tam měli festiválek Russe Meyera, já viděl první ze tří filmů, pak dávali právě Mudhoney, to jsem se šel najíst a vrátil se na třetí biják. Ale ten název mi fakt utkvěl, říkal jsem si, ty bláho, to by byl boží název pro kapelu, kdybych teda ještě někdy nějakej potřeboval (tou dobou jsem totiž hrál v Green River). Pak se to samozřejmě hodilo – a měl jsem ho hned po ruce. Ale ten film tehdy ani jeden z nás neviděl.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
