Mužské sporty neexistují, říkají zápasnice, skejťačka a ragbistka

5. leden 2017
03775309.jpeg

Moje hřiště, skejt nebo tělocvična jsou stejné pro ženy jako pro muže. Čtyři sportkovkyně, které se věnují disciplínám považovaným tradičně za mužské, už na svoji adresu slyšely mnoho komentářů. Žádnou z nich to ale nikdy neodradilo. A ve svých sportech patří k nejlepším.

„Deset let jsem dělala moderní gymnastiku, ale když jsem šla na gympl, tak jsem se s ní rozhodla přestat. Dva roky jsem nedělala žádný sport, je to relativně krátká doba, ale mně to přišlo jako věčnost. Potom tátu napadlo ragby, které sám hrál. Začala jsem ho hrát v sedmnácti,“ vypráví teprve osmnáctiletá Petra Vacková, která byla vyhlášena Nejlepší ragbistkou roku 2016. Drobná Petra by jednou chtěla napodobit nejúspěšnější české hračky, které nastupují v zahraničních ligách, převážně ve Francii, kde se dá hraním uživit.

Ragby jí ale dalo ještě mnohem víc. „Uvolnilo mě. Dřív jsem byla dost asociální, neměla moc kamarádů, ale v týmu jsou si všichni bez rozdílu blízcí. To je super.“ Petra se, jako jediná z naší čtveřice, téměř vůbec nesetkala s názorem, že by jako dívka ragby neměla dělat. „Akorát na začátku mi babička s dědou řekli, ať si to dobře rozmyslím, protože to je tvrdý sport. Myslím si ale, že všichni včetně nich moje rozhodnutí respektují. Ve třídě mě lidi berou ještě mnohem víc než dřív, říkají, že jsem hustá, že jsem se do toho pustila,“ říká s nesmělým úsměvem.

Vyhrát v kleci

Když v polovině minulého roku americké televize lákaly diváky epickými upoutávkami na klání zápasníků v bojových sportech MMA, nemohly vynechat souboj o ženský titul v nejpresitžnější UFC. Popularita brutálních soubojů žen je na vzestupu, o čemž svědčí to, že zápas mezi Polkami Joannou Jedrzejczykovou a Karolinou Kowalkiewiczovou sledovala zaplněná Madison Square Garden. MMA zápasnice to ale stále nemají jednoduché.

03775352.png

„Pohybuju se ve své sociální bublině, kde se moc nesetkávám s negativníma reakcema, ale párkrát se mi stalo, že se mě ptali, jestli jsem lesbička, anebo mi na sociálních sítích psali, že tohle není sport pro holky. Myslím, že se obecně většinová společnost domnívá, že bojové sporty nejsou pro holky. S těmihle lidmi se nebavím, neodpovídám jim, protože to nemá smysl,“ odpovídá s klidem v potem nasáklé tělocvičně zápasnice v MMA Magdalena Šormová. Její výroky ve mně ale vzbuzují dojem, že jí slušnost nedovolí mluvit dál.

Magdalena pochází z rodiny, ve které mají ženy zkušenosti s bojovými sporty, její matka se dokonce živila jako kaskadérka, a tak si podle jejích slov nemá nikdo v rodině co vyčítat. S čím se ale setkává ve svém okolí, je hledání vztahu mezi jejím vzhledem a tím, že zápasí v kleci. „Když lidem řeknu, co dělám za sport, tak se mě ptají, jestli se taková křehká dívka nebo taková pěkná holka nebojí, že jí někdo zlomí nos. Na tohle občas sama odpovídám otázkou, jestli bych podle nich MMA mohla dělat, kdybych nebyla pěkná holka. Tohle ukazuje, podle čeho jsou ženy u nás hodnocené,“ říká Magdalena, která prý těmto reakcím a všem předsudkům a stereotypům nepřisuzuje velký význam.

Jenom jeden skejt

Klára Kašparová, jedna z nejlepších českých skejťaček, provozuje trochu jiný sport. Ani v něm se ale ženy vždy nesetkávají s bezproblémovým přijetím. Otázky o jejich pozici ve skateboardingu vyvolalo v nedávné době vyjádření jednoho z nejlépe placených jezdců na světě, Nyjaha Houstona, který ve velkém rozhovoru pro magazín Thrasher v roce 2015 prohlásil, že „skateboarding není pro holky“.

03775384.jpeg

„Pro mě existuje pořád jenom jeden skateboarding, který dělají holky i kluci,“ říká Klára, která si dala v roce 2016 od ježdění pauzu. „Uživit se tím pořád nedokážu, je to věc spojená se sponzory. Na druhou stranu, kdybych měla sponzory, tak bych si nemohla vzít teď rok pauzu, kterou jsem si vzala proto, abych si k ježdění znovu našla cestu a aby mě to začalo zase bavit jako na začátku,“ pokračuje. Klára si předsudky odbyla jako nováček, ve skateparcích slýchala uštěpačné poznámky kluků běžně. V současnosti už si vzhledem k tomu, co umí, nikdo nic podobného nedovolí. Místo nich teď řeší spíš to, jak je možné s tím, co dělá nejraději, skloubit pracovní život.

Kdo chce svaly

„Po spoustě let jsem se odtrhla od vzpírání a začala jsem dělat bojové sporty, konkrétně MMA, ve kterém bych chtěla ještě něco dokázat. Nedávno jsem na turnaji grapplingu, což je disciplína, ve které je cílem donutit soupeře se vzdát, vyhrála první místo v kategorii Muži do 65 kilogramů,“ směje se Pavla Kladivová, bývalá česká reprezentantka ve vzpírání, uprostřed jinonické tělocvičny, která nese její jméno. Pavla říká, že se v ní snaží lidem vysvětlit, že cvičí sami pro sebe a pro své zdraví. Zároveň mluví o spoustě posiloven, kam člověk chodí pro pocit, že „něco“ dělá. Často kvůli názoru okolí či partnera, avšak reálný efekt daného cvičení je nulový.

„Setkala jsem se s tím, že ženy cvičí kvůli tomu, že jim něco řekl chlap, ale samy vlastně cvičit nechtějí. Volí třeba kruhové tréninky na strojích. Člověk se u toho moc nenadře, nefunguje to, k lepší kondici vám to nepomůže. Podobné je to i u mužů, kteří chtějí mít svaly kvůli ženám, ale taky nevědí, jestli sami chtějí, ta motivace je vnější. Pro mě osobně je ideálem zdravě vypadající člověk,“ vysvětluje Pavla.

03195883.jpeg

Na svém osobním příběhu ilustruje, jak člověka názory na to, jak by žena měla a neměla vypadat, ovlivňují. „Ženy se často bojí, že cvičením se z nich stanou mužatky. Já se vlastně bála toho stejného, i když mi všichni na škole doporučovali, abych dělala silové sporty. Nakonec jsem u toho ale stejně skončila, našlo si mě to,“ uzavírá se svým charakteristickým smíchem Pavla, která dokazuje, že chuť dělat něco, co ji naplňuje, byla silnější než jakýkoliv tlak okolí.

Spustit audio
autor: Dominik Čech