Na dřeň kostí, které se nehojí

Ali přichází do jihofrancouzského města Antibe s malým synem, který mu byl svěřen do péče, prázdnými kapsami a mlhavými představami o další existenci. Vzhledem ke své fyzické konstituci najde práci jako vyhazovač. Stéphanie, se kterou se seznámí při jedné vyhrocené situaci na místní diskotéce, pracuje jako cvičitelka kosatek. Kontroluje a sama je ráda kontrolována. Při zdánlivě rutinním vystoupení dojde k nehodě a Stéphanie se probudí v nemocniční posteli bez nohou.

Synopse filmu Na dřeň zavání vším možným, jen ne decentností. Má zjevně jen krůček k exploataci neštěstí a vydírání diváka láskou „znevýhodněných“ postav, které před nedávnem předvedla oscarová marmeláda Terapie láskou. Jacques Audiard však už svým ceněným Prorokem ukázal, že známá schémata dovede vyprávět proti srsti, s chladem, důrazem na detail a jistým despektem k jasným žánrovým očekáváním.

Na dřeň se tohoto trendu naštěstí drží a volí co nejuměřenější tón, opřený o subtilní jazyk detailů, sledovacích záběrů, tlumených barev, ostrého světla a výtečně načasovaných vynechávek, které z obrazu vymazávají zbytečné dialogy a nechávají pouze působivou pantomimu. Nepravděpodobným intimním vrcholem filmu jsou pasáže, ve kterých hrdinka prožívá ztracenou svobodu a bezstarostnost skrze prudká „drezurovací“ gesta, doprovázená afektovaným vřískáním Katy Perry. Pokud tvůrce dokáže ukočírovat i tak hraniční momenty a ještě z nich vydobýt neokázalé emoce, svědčí to především o jeho bravurní režijní kontrole.

Z filmu Na dřeň|foto: Falcon

Audiard opět znamenitě kombinuje subjektivní perspektivu s pozorovatelskou odtažitostí a zdrženlivostí. Cesta k postavám se hledá těžko, protože nejdou divákovi naproti. Stéphanie není modelová trpitelka, ale naopak stále aktivnější spoluhráčka, která není fascinována něhou a citlivostí svého protějšku, ale jeho hovězí agresivitou, i jistou bezcitností a zvířecí pudovostí – prostě neomalenou vůlí k životu.

Klíčovou ingrediencí Audiardovy anti-romance tvoří kontrapunkt křehké, přitom lehce dekadentní krásky Marion Cotillard a rváčské konstituce Matthiase Schoenaertse. Belgický herec s výzorem chlapa z jatek, který uplatnil už ve své zlomové „hormonální gangsterce“ Býčí šíje, se na míle vzdaluje ideálu milovníka. Jeho postava je ve skutečnosti výbušným a sobeckým živlem, kterého usměrňují ilegální zápasy a přítomnost zmrzačené ženy. Jejich vztah odmítá romantické škatulky, rozvíjí se mezi vyraženými zuby, přeraženými nosy, potem rvaček, kamarádskými hovory a sexem, jehož cílem je zprvu jen ověřit, jestli Stéphanie „pořád funguje“.

Z filmu Na dřeň|foto: Falcon

Kontrast slunných kulis přímořského letoviska a tělocvičen i prašných dvorků, kde se chlapi ničí pěstmi, lokty a kopanci dodává filmu Na dřeň chytlavou špinavou poetiku, kterou Audiard rozvíjí o sociální motiv špehování zaměstnanců nadnárodních korporací skrytými kamerami. Právě tahle ilegální kratochvíle, které se Ali za úplatu účastní a bez výčitek přivádí lidi do neštěstí, patří mezi prvky, které lze filmu vytýkat. Režisér a scenárista měl už v Prorokovi sklon k přílišnému rozptylu témat, který s jinak pečlivě budovanou atmosférou nesouzní. Příběh se v tomto ohledu opakuje.

Problémem snímku Na dřeň není chlad, ani nesnadné vcítění se do hrdinů. To jsou naopak klady, které brání tomu, aby se vyprávění zvrhlo v orgie sentimentu a karneval romantických šablon. Zádrhelem je právě přílišná rozeklanost dějové linie, která zkouší pojmout vztah Aliho a Stéphanie, jeho fighterskou kariéru, peripetie se synem, a navrch ještě přidat trochu té aktuální sociální tematiky.

Z filmu Na dřeň|foto: Falcon

Závěr pak trochu násilně váže všechno znovu dohromady. Pouhý krůček od sentimentu „polepšených hříšníků“ naštěstí hovoří spíš o polámaných kostech, které se nikdy nezahojí a vždycky se budou připomínat. A ta bolest prostě uvěřitelná je, stejně jako celý Audiardův film.

Hodnocení: 80%<

Na dřeň (De rouille et d'os)
Jacques Audiard, Francie / Belgie, 2012, 120 minut.