Na Street Food Festivalu vařily i Kuchařky bez domova

03116161.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03116161.jpeg

Na Street Food Festivalu v Holešovicích, který v neděli okupoval prostranství u Cross Clubu, vařily mezi zástupci pražské foodie scény i kuchařky z organizace Jako doma. Jídelní událost, která si chce najít své místo mezi venkovním cateringem velkých fastfoodových řetězců i nóbl gastro přehlídkami pokrmů na vybrané úrovni, věnovala výtěžek právě jim a hnutí Food Not Bombs.

Nás upřímně vyděsila představa, že bychom měli nějaký peníze, nevěděli bychom co s nimi a nechtěli jsme se o ně hádat, proto jsme našli dvě skvělý cílovky – Food Not Bombs, hnutí, který vaří veganský jídlo bezdomovcům, a Kuchařky bez domova – ženský, který skončily na ulici z nějakých důvodů, mají existenční potíže, ale nerezignovaly, vaří a prodávají svoje jídlo,“ říká jeden z organizátorů foodie festivalu Michal Rachad Hromas. Pro kuchařky to je další příležitost, jak přivydělávat na to, aby si mohly vybavit vlastní kuchyň a otevřít svůj podnik.

Vařily jsem polívku gulášovou s houbama a mrkev v rohlíku s omáčkama,“ říká jedenadvacetiletá Nikol, která si Kuchařkami příležitostně přivydělává. „Já jsem neměla problémy s bezdomovectvím, to spíš máma, mě vždycky někdo zachránil, když jsem byla jednou nohou venku.“ Jako malá bydlela u známých, její matka sice pracovala, ale přespávala na ulici nebo v Armádě spásy.

Podle mnoha sociálních pracovníků u nás ženy bez domova potřebují důkladnější péči a pozornost, ulice je pro ně nebezpečnější než pro muže, společenský odsudek tvrdší. „Většině nízkoprahových zařízení dominují muži, ženy nám říkají, že jim trvá hrozně dlouho o pomoc požádat, a ve chvíli, kdy o tu pomoc žádají, jsou na tom mnohem hůř,“ říká Radka Hetmánková z organizace Jako doma, která Kuchařky bez domova organizuje a podporuje. „Ženy ten stav většinou hrozně dlouho tají, snaží se ho řešit přespáváním u známých nebo na nějakých různých squatech nebo vstupují do nežádoucích vztahů,“ vysvětluje, proč jsou ženy na ulicích prakticky neviditelné, ale přesto existují. Jako kuchařky si mohou přivydělat a vymanit se z bludného kruhu, ve kterém například nemohou dobře sehnat práci, protože nemají telefon, kterým by obvolávaly zaměstnavatele. Vařením na veřejnosti se také může měnit obraz bezdomovectví. „Lidé se s nimi na ulici setkávají, vědí, že to uvařily, mohou si spolu povídat, interagovat, bourá se u toho hodně zdí.“

03116162.jpeg

Vím, že tam nejsem jen kvůli tomu, že za to mám zaplaceno, ale že se mi to hodí, protože jsem zrovna začala pracovat v President Hotelu v kuchyni,“ říká Nikol, která si chce práci udržet, momentálně bydlí v zařízení Dům na půli cesty, její matka s přítelkyní na ubytovně. U toho balí svůj stánek, už kolem páté odpoledne mají kuchařky všechno prodáno. Jejich přítomnost mezi stanovišti ostatních foodies a gastro experimentátorů připomíná, že bezdomovectví není nesmazatelné stigma, ale dočasný problém, do kterého se může dostat každý.