Návrat dvojice Dead Can Dance se odehrává v zajetí Dionýsovy družiny

22. listopad 2018
Dead Can Dance

Dead Can Dance, legendární dvojice labelu 4AD, ve své hudbě revolučně spojovala gotické, neoklasické i world music prvky. Málokdo věřil, že se Brendan Perry s Lisou Gerrard po letech ticha ještě rozhoupou ke koncertní činnosti, natož k nové autorské tvorbě. Nakonec Australané překvapili možná i sami sebe. V těchto dnech vydávají deváté album. Jasně vymezená koncepce alba Dionysus přinesla do tvorby dua nové impulzy i řadu omezení. V pozitivním i negativním smyslu.

Lisa Gerrard a Brendan Perry se vždy rádi vrtali ve starých mýtech i hudebních kořenech pěti kontinentů. Ať už šlo o dědictví asijských či latinskoamerických kultur, odkaz přírodních národů Afriky i Oceánie, nebo třeba evropského středověku. Pouze řecká mytologie ale provází legendární dvojici po celou, více než třicet let trvající kariéru. „Existence řeckého národa byla ve své době renesancí lidství, která mne neustále ohromuje a kde stále nacházím další zajímavé momenty a myšlenky,“ řekl Brendan Perry v rozhovoru, který jsme spolu před měsícem vedli.

Dead Can Dance – Dionysus

Aby byl odraz dionýsovských rituálů jihovýchodu Evropy v hudbě Dead Can Dance autentický, pustil se Brendan Perry do muzikologického výzkumu hodného starých sběratelů folklóru i hledačů zapomenutých tradic. Chodil světem se samplerem, ale vedle toho pátral také virtuálně ve zvukových bankách. K inspiracím z Řecka a Balkánu pro zpestření přidružil třeba perský prstový rámový buben daf, zvuk slovenské fujary nebo „terénní nahrávky halekaček švýcarských pastevců koz, zpěvu mexických a brazilských ptáků a bzukotu novozélandských úlů“. Babylon vjemů a idejí? Ale kdeže! Vždyť i dávná mystéria se šířila starověkým světem jako stepní požár, neomezována hranicemi unií a říší. Přesně v duchu předchozích desek Dead Can Dance oslavují stále výraznou kosmopolitnost současného světa.

Vedle multikulturního zaměření s těžištěm ve východní Evropě a na Blízkém východě se musíme dotknout „vinylového podání“ desky, rozdělené na dva cca 20minutové „akty“. „První akt se moc nepodobá klasickým písním, zatímco druhý má výrazně klasičtější podobu. Dokonce i zpěvy jsou, jako v klasickém oratoriu, spíše sborového charakteru,“ přiznal mi Brendan Perry. Nový a částečně kontroverzní prvek v tvorbě Dead Can Dance. Vždyť první polovina desky je čistě instrumentální, rezignující na výrazné vokály obou protagonistů. Teprve druhý akt představuje duo v podobě, jak je posluchači znají z minulosti; jako tvůrce kompozic na pomezí world music, neoklasiky a dark wave.

Období, kdy Dead Can Dance psali historii nezávislé populární muziky, máme už delší dobu za sebou. To ale neznamená, že by poslech Dionysus byl ztraceným časem. Australané v instrumentální první polovině dokážou do signifikantního soundu přimíchávat nové world music ingredience a v žádném okamžiku od sebe očividně neopisují. To jsou nesporné klady novinky. Uzavřený, kompaktní příběh alba více než spoluprací dvojice je sólovou prací Perryho s vokální výpomocí Gerrard. Největší trumfy skupiny, hlasy obou protagonistů, byly využity pouze z části. Jako by fotbalová Barcelona poslala na hřiště zcela zdravého Lionela Messiho pouze na druhý poločas.

Své rozhodnutí si kapela dionýsovskou koncepcí obhájí, díky nezvyklému kroku představila svou hudbu v jiném světle. Přesto po odehrání alba se dostaví pocit nedořečenosti. Dříve strhující atmosféra předešlých desek se dostaví pouze ve vybraných chvílích. A na to nejsme u Australanů zvyklí. I z toho důvodu je pochopitelné rozhodnutí dvojice neprezentovat na připravovaném turné jedinou ukázkou z deváté řadovky kapely, ale oslavit na koncertech společnou tvorbu především z 80. a 90. let. Pokud ovšem toto měla být studiová tečka za dlouhou a úspěšnou dráhou Dead Can Dance, pak se sice nejedná o tečku na vrcholu, ale stále se vztyčenou hlavou.

Hodnocení: 70 %
Dead Can Dance – Dionysus (PIAS, 2018)

Deska Dionysus není běžné album a dvojice Dead Can Dance není obyčejná popová skupina. Proč je znovu inspirována řeckou mytologií a proč nabrala formu oratoria? Poslechněte si recenzi na devátou řadovku legendární australské dvojice!