Ne den, ale klišé je nepřítelem nových The Prodigy

3. duben 2015

On Air

V loňském roce proběhlo víceméně bez povšimnutí dvacáté výročí alba Music for the Jilted Generation – kultovní desky essexských The Prodigy, která odstartovala průnik taneční hudby do mainstreamu. Liam Howlett – producentský mozek tria – v rozhovorech prohlašoval, že ho nějaká výročí nezajímají a dívá se jen do budoucnosti. Tou je aktuálně nová deska The Prodigy nazvaná The Day Is My Enemy, vydaná po šesti letech odmlky. Když v lednu kapela vypustila první singl Nasty, fanoušci se vesměs zalekli – hrdinové devadesátek tady zní jako parodie na sebe samé, když vrší breakbeatová klišé dávno omletá na posledních dvou deskách Always Outnumbered, Never Outgunned (2004) a Invaders Must Die (2009).

V novém tisíciletí se mezery mezi studiovými alby The Prodigy natáhly na pět a více let a kapela působila dojmem, že je spokojená se statusem koncertní stálice. I materiál z novinky The Day Is My Enemy testovali nejdříve naživo, což znamená, že hodinovou stopáž tvoří skoro výhradně uniformní breakbeatové tracky. Oni sami v rozhovorech album popisují jako „násilnické“, ve skutečnosti je v něm asi tolik násilí jako na tréninku s boxerským pytlem. Hodinová nálož variací na Smack My Bitch Up je předvídatelná asi jako filmy Bena Stillera.

Breakbeat nulté dekády si z rave kultury devadesátek vzal poněkud jednorozměrný odkaz machistické rockové agresivity a v tom si nakonec může podat ruce se stadionovým EDM, které Howlett a spol. tak rádi kritizují. The Prodigy dnes vlastně dělají aggro dance – jakousi elektronickou obdobu tancovačkového hard rocku, a tak nepochybně skvěle zapadnou na letní festival Trutnoff. Na novince The Day Is My Enemy přestali předstírat, že by to ještě mohlo být jinak.

Po Nasty mnozí propadali zoufalství, pilotní singl je ale ve skutečnosti nejhorší skladbou ze čtrnácti. Na opačném pólu figuruje Wild Frontier s pípajícími osmibity a Ibiza, v níž se zjeví cockney rappeři Sleaford Mods a vypustí jedovaté rýmy na DJské hvězdy. Jinak ale moc důkazů, že by Liam Howlett a spol. žili ve stejné dekádě jako my, na desce nenajdete. Přese všechno je The Day Is My Enemy jejich nejlepší počin od The Fat of the Land. Spíše než o kvalitě nové desky to ale vypovídá o propasti, ze které se škrábou vzhůru.