Nechte zpívat Mišíka! Ale jinak než v toporné recyklaci starých mýtů

16. březen 2017
Z filmu Nechte zpívat Mišíka

Vstoupili jsme do éry, kdy se ohlížíme za rockovým věkem a různými způsoby píšeme jeho historii. K popkulturním „obrazům z dějin“ patří i nedávné filmové dokumenty o Filipu Topolovi, Karlu Krylovi a Martě Kubišové: a teď se k ním přidává Nechte zpívat Mišíka (v kinodistribuci ode dne Mišíkových sedmdesátin 8. března, snímek zároveň 10. března odvysílala ČT).

To, co dřív bylo polooficiální a patřilo ke kontrakultuře, se dnes dočkává poct na mainstreamové úrovni a oficializace. Celovečerák Jitky Němcové dobře přibližuje úskalí toho posunu. Už tím, že na pražských zdech se objevil po letech týž nápis: Nechte zpívat Mišíka. Čím kdysi neznámý rebel riskoval tvrdý postih, je dnes naaranžovanou virální reklamou na film, nanesenou ne sprejem, ale ohleduplně odstranitelnou tapetou. Subverzi nahradilo pí ár.

Když vidíme, jak ve filmu Mišík na přání režisérky předstírá konverzaci se slepicí, která mu upíjí pivo, říkáme si: Bože, to jsou starosti! U osobnosti, která zasáhla několik generací, shledává Němcová tak málo silných témat, že nastavuje její příběh sci-fi kulisami a slepicí. Lidová nota filmu vylučuje, aby se mluvilo víc o hudbě a poezii.

S muzikou se tu zachází krutě: skvělé písně jako Jednohubky se stahují po čtyřech řádcích, kdo je nezná, nepozná nic. Při songu Stříhali dohola malého chlapečka se ukazuje veletoporné stříhání dohola malého chlapečka, který říká „au“ – jako by to byla píseň o kadeřníkovi, a ne o systému, do kterého se rodíme. Zas a znova se ukazují dobové televizní šoty: ale Mišík a ETC… byli v televizi vzácně (cenzura a poseroutství konaly své) a ty řídké písňové scénky jsou nereprezentativní, často přihlouplé. Němcová na ně spoléhá asi i proto, že to je její svět: v letech, kdy někdo psal na zeď „Nechte zpívat Mišíka“, režírovala pořady s Josefem Bekem a Karlem Zichem nebo estrádní Abecedu. Aktivně pracovala v mediálním světě, který popíral, že tu je velká nezávislejší scéna.

Z filmu Nechte zpívat Mišíka

Němcová znalost mišíkovského světa podle všeho hlavně předstírá. Ukazuje sice Elvise, ale v navoněné filmové choreografii. A už vůbec se tu nedokáže domyslet, že poválečný americký sen o bourácích a neonových reklamách dnes už není realitou. Je to film vycházející z minulosti a v snění, patřícímu k minulosti, ulpívající.

Elpíčka umístěná v ledničce ilustrují, že realita kolem Mišíka přišla Němcové málo zajímavá. Zvláštní pachuť konstruovaného svědectví cítíme třeba i v záběrech z okupace 1968, pro větší efekt uměle „nabombených“ holywoodsky naleštěným soundem. K řečem o komunistech zní hospodský akordeon: ach jo, copak muzika periferních – třebas dělnických – hospod může za něco kolem totalitní moci? Ale jsou tu i silné momenty: metafora se státním vyznamenáním, které podezřele rychle rezne, přirozenost astronomů, kteří dali objevené planetce jméno Mišík.

Nová story hledání Mišíkova amerického otce ukazuje mezi řádky jednu věc: Mišík sám během života nehledal, je typem, který k sobě nechává věci přicházet. (Proto byl taky prezidentskou kanceláří s dobrým odhadem vybrán jako „oběť k vyznamenání“: aktivně se vzepřít ho jistě stálo dost sil – ale dokázal to.) Tenhle plodný klid by se neměl zaměňovat za pasivitu: což film bohužel sugeruje. Finální pohoda má trochu děsivou podobu: s vychlazeným pivem u televize, ve které běží fotbal. Někdo zlomyslný by podotkl, že český rock po sobě přece takové resumé nakonec nechává. Ponechme si naději, že nejen. Jinak by se Mišík až moc přiblížil dávnému textu Než se zešeří z vlastního repertoáru, v němž domácí klid a „v troubě bůček“ vytěsňují zbytek pochybností.

Z filmu Nechte zpívat Mišíka

Zevnitř z Mišíkova osudu a díla přitom vyplývá řada témat. Jeho schopnost vybírat si textaře a básníky mu zajistila jedinečné místo v českém kánonu. Film si nevšímá celých dekád jeho souputnictví s propagátorem poezie Miroslavem Kováříkem, pro aranžování slepice se nevejde zmínka ani o Jiřím Dědečkovi a dalších blízkých. Trpké téma pití, spojeného s dobovou frustrací, se dotklo celé řady československých talentů: Deža Ursinyho, Mariána Vargy, Zuzany Michnové, Mišíka. Film se tváří, jako by jeho kapela neměla krize a výkyvy v repertoáru, jako by nakonec úspěšně zvládnuté stárnutí rockera nebylo další velké téma. A musel by to být věru jiný film, aby otevřel palčivé otázky jako třeba tu, proč je tak široce oblíbená Stříhali dohola malého chlapečka – píseň žalozpěv a nářek, rezonující s českým dějinným leitmotivem porobenosti a podřízenosti, onoho „ryjeme držkou v zemi“, od něhož se nepromýšlí žádný průlom ke svobodě.

Martin Kyšperský na ČT art řekl, že Mišíkova laskavost a charisma nějak udrží i nepovedený snímek. Budiž: a zároveň vznikl film, který jen recykluje staré mýty. Asi proto je to film spíš pro dnešní seniory, ne pro publikum budoucnosti. Už aby českou popkulturu začali pojmenovávat a promýšlet filmaři úplně jiného typu.

Nechte zpívat Mišíka. 100 minut. Scénář a režie: Jitka Němcová. ČR, 2017

Z filmu Nechte zpívat Mišíka

Další články autora