„Nechtěli jsme duté vysolárkované typy,“ říká producentka Zlaté mládeže Kamila Zlatušková

Jak se vyrovnávají s kritikou, v jakém momentě začali během natáčení stávkovat a který díl je podle nich nejpodařenější?

Zlatá mládež je dokumentární seriál, ale s prvky reality show. Jaká reality show vás k pořadu inspirovala?
Kamila: Inspirovali jsme se formátem BBC Blood, Sweat and Takeaways, která poslala šest mladých Britů do továrny v jihovýchodní Asii. A byl to pro mě velmi silný divácký zážitek i v tom, že se člověk i přes emocionální příběhy dostává k zásadním informacím a je to možnost empaticky si vyzkoušet něco, co by se v novinách nebo v klasických médiích mohlo přehlídnout.

Jaké byly požadavky na protagonisty ze strany tvůrců?
Kamila: Vytipovali jsme si je – měli být dostatečně různorodí, stejně staří, s podobnými hodnotami, ale přitom s různým rozptylem zájmů a představou o budoucnosti. Na rozdíl od kontejnerových show jako Big Brother nebo Vyvolení jsme nechtěli žádné duté vysolárkované typy. Spíš jsme chtěli někoho, jehož limitace v chápání světa je daná tím prostředím, ve kterém se pohybuje nebo nepohybuje. A příslib těchto zážitků možná byl i důvod, proč se do toho naši kolegové pustili.

Dalším spojovatelem jsou velké ambice všech – posunul vás pořad dál za vašimi sny?
Nicoleta: Určitě. Přehodila jsem si žebříček hodnot a uvědomila jsem si možnosti, kterých můžu využít, oproti těm, které můžeme označit, že žijí na okraji společnosti. Začala jsem se věnovat mnohem víc škole a profesnímu i osobnímu růstu.
Kamila: On je to teď trochu spoiler – my sledujeme nějaký vývoj těch postav, a proto i ty negativní soudy, které jsou samozřejmě očekávatelné, ale jsou možná trochu předčasné.
Renato: Já pořád říkám, že jsem předčasně vyspěl v šestnácti a tam jsem se zasekl a potřeboval jsem navést. Tady v České republice je těžké vybrat si, čím chce člověk být. Doufám, že se mi podaří na sebe nabalit stejně smýšlející lidi, pro které budu moci dělat hudbu, a třeba se i představit v okolních zemích, kde mají rádi lidi, jako jsem já.

V seriálu uvidíme pět různých prostředí: drsná jatka, romské ghetto, kurz přežití, rumunskou vesnici a dům seniorů. S kým se vám nejhůř komunikovalo?
Nicoleta: Neměla jsem problém bavit se s žádnou skupinou lidí. Třeba jsem měla nějaký názor, ale neškatulkuji lidi ani neodsuzuji. Pro mě osobně byla nejtěžší komunikace s lidmi v Chánově, protože mají svoji vlastní kulturu, řeč, svůj styl zábavy. I tak jsou ale pro mě všichni stejné živé bytosti a neměli bychom se vůči lidem chovat povrchně. Nikdo si nezaslouží, aby se s ním zacházelo jinak.
Renato: Máme stejnou krev, máme stejnou hodnotu života, jsme na jedné lodi a zrovna teď v dnešní době, kdy je potřeba šířit lásku a soucit a zadupat do země všechno to zlo, co se kolem objevuje.

První díl Zlaté mládeže si můžete pustit tady.

Jak jste si mezi sebou rozuměli? Vypadá to, že jste se během natáčení rozdělili na dvě skupinky: Renato, Nicol a Yen a potom Jirka a Michal…
Kamila: Vojenský psycholog řekl, že se rozdělili na tři.
Nicoleta: Ono to tak možná nevypadá, ale Jirka fungoval jako samostatná jednotka, jednou byl s námi, jednou s Michalem. Kdo se hodně vyděloval, byl Michal.

Na jaké díly se těšíte nejvíc?
Nicoleta: Jako nejlepší díl vnímám jak domov důchodců, tak Banát. Byli jsme tam s Renatem spolu a užili jsme si fakt legraci.
Renato: Nejvíc se asi těším na Chánov. U vojenského výcviku si budu zakrývat oči, to byla velká sranda. Pro mladé lidi má největší ponaučení ten poslední díl z domova seniorů.

Poslechněte si celý rozhovor v pořadu Kompot.