Nejbizarnější kuchařka na světě vypráví o diktátorských chutích na kozu a salát

Saddám Husajn, Idi Amin, Enver Hodža, Fidel Castro a Pol Pot vám nebyli nikdy tak blízko jako po přečtení téhle knihy. V kuchyni se toho totiž kromě vaření i hodně zjistí. To dobře ví Witold Szabłowski, jedenačtyřicetiletý představitel polské reportážní školy a autor skvělých knih Vrah z města meruněk, Tancující medvědi nebo Spravedliví zrádci.

Ve své poslední knize s názvem Jak nakrmit diktátora zúročil vlastní zkušenosti kuchaře. Ty nasbíral jako kolega šesti Kurdů, když v dánské Kodani úspěšně provozovali mexické bistro, aniž by kdy Mexiko viděli.

Szabłowski na Kubě, v Albánii, v Iráku, v Ugandě a v Kambodži našel pět mužů a jednu ženu – kuchaře Saddáma Husajna, Idiho Amina, Envera Hodži, Fidela Castra a Pol Pota. Jeho fascinující reportérské meníčko teď v českém překladu přináší nakladatelství Dokořán.

Čtěte také

Hrůzný příběh červnové noci roku 1945 teď ožívá v Národním. Z Očitého svědka mrazí

„Věděl jsem, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Vždyť jak taky? Otrávit Amina? Přišel bych o život i já. A kde vzít jistotu, že další prezident nebude zabíjet dál? Všichni v paláci jsme věděli, že pracujeme pro šílence, který nás může kdykoli nechat povraždit. Nic takového se ale nestalo, dokud nepřišel případ s pilafem.“

Idi Amin, krutovládce Ugandy, kterému se v zemi dodnes přezdívá „řezník z Kampaly“, je ve vyprávění svého kuchaře Otondeho Oderu právě tím psychopatem a vrahem asi tří set tisíc lidí, kterého si snadno dokážeme představit. Kniha Jak nakrmit diktátora má ale zajímavější a nejednoznačnější místa. Například vzpomínky kuchaře Abú Alího.

„Práce pro Saddáma spočívala hlavně v tom vycítit, kdy má dobrý den; tehdy bylo třeba připravit něco, co má mimořádně rád, a v jiných dnech mu radši zase jít z cesty. Nebál jsem se, že by mi mohl ublížit. Ale když měl mizernou náladu a něco mu nechutnalo, mohl mi nakázat, abych vrátil peníze za maso nebo rybu zpátky do pokladny. To se stalo mockrát.“

Čtěte také

Kniha Niny Špitálníkové o životě v KLDR je trochu jako včerejší pizza. Mohla by být super, ale není

Čím jsme totiž skrz jejich kuchaře diktátorům blíž, tím snazší je, aspoň u některých z nich, najít pro ně pochopení. Například Saddám Husajn je očima svého oddaného zaměstnance náladovým, ale v zásadě férovým šéfem se smyslem pro humor a sebereflexí. Víme o něm, že je zmítán náklonností k ženám a doma je vlastně tak trochu pod pantoflem. Poznáváme ho jako statečného vojevůdce, sportovce a oddaného patriota. To je na knize poněkud kontroverzní a je potřeba vyprávění kuchařů zasazovat do kontextu. O to se autor s větším či menším úspěchem snaží.

Kniha je napěchovaná potravinami, oblíbenými recepty diktátorů a loajalitou, nenávistí, strachem, hrdostí i láskou. Vyprávění kuchařů provázal Witold Szabłowski jedním ženským hlasem – vyprávěním Yin Soeum, těžko uvěřitelné osoby, která byla zřejmě femme fatale kambodžského hrůzovládce Pol Pota. Veselá babička člověka, který stál za smrtí přibližně tří milionů lidí, dál nekriticky nosí ve svém srdci. A pro Szabłowského vzpomíná láskyplně na diktátorovu smířlivost, laskavost a zálibu v salátu z papáje.

A přesně taková kniha Jak nakrmit diktátora je. Tak absurdní, neskutečná, vtipná i krutá, až si říkáte, že tohle by nedokázal nikdo vymyslet. Určitě stojí za to ji číst. Můžete k ní přistupovat jako k brutální mozaice střípků dvacátého století nebo jako k té nejabsurdnější kuchařce, jakou jste kdy měli v ruce.

Máte chutě podobnější spíš Fidelu Castrovi nebo Pol Potovi? V knize Jak nakrmit diktátora najdete recepty i zástupy popravených a hladem utýraných lidí. Poslechněte si recenzi neobyčejné knihy.