„Nejdrastičtější pasáže jsem napsal u ABBY,“ říká Lukáš Palán o ponuré baladě Loughorn

„Země začíná u bažin, / pokračuje přes helmský les, / končí přehradou Loughorn,“ kreslí svůj fiktivní svět Lukáš Palán. Přežívají v něm beznadějné postavičky. Otec a syn, kterému při porodu zemře matka a on vyrůstá ve stínu její smrti. „Rodíme se vyhaslí, takže se nebojíme uhoření,“ píše se v básni Chwar. Názvy krátkých textů, které spolu na padesáti stranách tvoří strohý, temný příběh, připomínají jména metalových kapel: Atta, Barwte, Ogra, Purhg, Qor. „Nezamená to nic,“ přiznává Lukáš Palán, „když máš v sobě osm panáků a hledáš dobrý název, dopadne to takhle.“

Svou sbírku psal zásadně při poslechu hudby, což není až takové překvapení. Lukáš Palán dlouhou dobu psal pro hudební magazín Full Moon a své poznámky o nejnovějších releasech dál publikuje na blogu We Want War. Právě tam si člověk může odvodit, jaký soundtrack by měl doprovázet Loughorn. „Když jsem se potřeboval rozpumpovat, tehdy frčel třeba Andy Stott a jeho Luxury Problems,“ říká Palán, „druhou polovinu Loughornu jsem napsal v hospodách. Tam nejsem DJ. Část knihy vznikla za poslechu ABBY a podobných věcí – a to jsou ty nejdrastičtější pasáže. To se objevovalo to moje druhé, špatné já.“

Loughorn je Lukášova druhá sbírka. Od prvotiny s trochu obscénním názvem P***, H****, Hitler, Praha se zásadně liší. V debutu reflektoval současný velkoměstský život, někdy přidával dávku absurdity a černého humoru, jindy mu stačil skeptický komentář. „Někdo mou první sbírku nazval angažovanou poezií. Nechtěl jsem psát znovu něco, co by mě mohlo zaškatulkovat. Mohlo to sklouznout do toho, že obviňuju společnost. Lákalo mě to udělat jinak. Tak, aby to někdo otevřel a řekl si, tohle jsem nečekal.“

Poslechněte si Liberaturu s Lukášem Palánem o sbírce poezie, která se čte jako temný román.