Nejlepší reedice roku 2014: Rap z Queensbridge, Velveti a matematika Slint
V 90. letech vzešly z newyorského sídliště Queensbridge zásadní hiphopové desky Illmatic od Nase nebo The Infamous rapperského dua Mobb Deep. Obě se letos k výročí dočkaly přepracování. Téměř tři dekády předtím zas The Velvet Underground natočili legendární White Light/White Heat, které nedávno oslavilo reedicí 45 let. Důkladného remasteru se dočkal taky Spiderland, druhá deska posthardcorových Slint o odcizení, po jejímž dokončení se tato zásadní kapela z punkového labelu Touch and Go rozpadla.
K pětačtyřicátému výročí druhé desky The Velvet Underground White Light/White Heat vyšla na konci loňského roku trojcédéčková reedice obsahující živák Live at the Gymnasium z New Yorku v roce 1967, který se na žádném z nespočtu předchozích vzpomínkových vydání neobjevil. Nese silný otisk 60. let, symbolizovaných nadměrným užíváním drog, sexuální revolucí a The Factory Andyho Warhola, která redefinovala newyorskou avantgardu. Byla to taky poslední deska, na níž se podílel zakládající člen kapely John Cale, a jejím pomyslným vrcholem je sedmnáctiminutová, excentrická improvizace Sister Ray.
Jedním z nejzajímavějších přepracování letoška je bezesporu druhá studiovka Spiderland louisevillských Slint z roku 1991, kteří volně navázali na tradici amerických indie kapel 80. let, jako jsou Fugazi nebo Big Black. Vychází jako trojelpíčko s dokumentem na DVD a fotoknihou, mapující nepříliš dlouhou historii kapely, se snímky písničkáře Willa Oldhama, který fotil původní cover desky. Remaster si vzal na starost Bob Weston ze Shellac – a spojnic mezi Slint a těmito kolegy z legendárního vydavatelství Touch and Go je víc. Steve Albini, tehdy začínající zvukový inženýr a nekompromisní frontman Shellac, jim produkoval debutovou desku Tweez a o několik let později dal v recenzi pro Melody Maker jejich druhému albu 10 z 10. Vokál Briana McMahana, přecházející z recitativu v intenzivní řev doprovázený kovovým zvukem matematicky přesných kytar, má hodně společného i se zvukem Shellac.
Šeď panelových domů newyorského sídliště Queensbridge inspirovala tehdy dvacetiletého rappera Nase, který o dvanáct let později deklamoval svou desátou studiovkou, že hip hop je mrtvý. Debutovou desku Illmatic natočil v roce 1994 a jako producenti se pod ni podepsali DJ Premier nebo Pete Rock. K desetiletému výročí od nahrávání vychází její reedice obsahující i zatím nezveřejněná dema, freestyly a remixy. Illmatic odráží chudobu a každodennost černošských ghett, do které vstupovaly potyčky mezi gangy. Při jedné z nich byl v roce 1992 zastřelen taky Nasův kamarád, což ho ve stejném roce inspirovalo k singlu Halftime, který se později objevil i na Illmatic. Rétoriku pouliční války kreslí údernými texty a low-res beaty taky sousedé z Queensbridge – Mobb Deep – na své druhé desce The Infamous, která se k výročí nahrávání v roce 1994 dočkala reedice na vinylu. Je věrným dokumentem doby, kdy si dvojku Havoc a Prodigy ještě nikdo nespojoval s G-Unit a jejich deskou Blood Money, na což je lepší nemyslet.
Nejlepší reedice podle Jiřího Špičáka: Post-punkoví Orange Juice, křehký Nick Drake a počátky techna
Glasgowská kapela Orange Juice existovala pouhých šest let a vydala čtveřici desek, přesto po její skladbě Rip It Up pojmenoval vlivný hudební publicista Simon Reynolds svoji knihu o postpunku. Je to paradoxní ještě z jednoho hlediska – pokud si totiž zmíněnou píseň pustíte, místo temných vokálů jako od Iana Curtise nebo pulzující basy podle vzoru skupiny Josef K se dočkáte prosluněných funkových rytmů, saxofonového sóla a bezmála euforického zpěvu frontmana Edwyna Collinse.
Orange Juice jsou s punkovým nebo postpunkovým hnutím spojení především využitím DIY přístupu. V jejich největším hitu Rip It Up dokonce Collins zpívá, že jeho nejoblíbenější song je Boredom od punkových pionýrů Buzzcocks. Orange Juice zkrátka plní v historii kytarové hudby roli spojnice mezi syrovým počátečním punkem a sofistikovanými počiny kapel jako The Fall – kromě nezpochybnitelné úlohy v evoluci punku ale předkládají hlavně dodnes neuvěřitelně svěží a šťavnaté skladby, při jejichž poslechu si možná někteří posluchači uvědomí, kde leží původní kořeny třeba dnes oslavovaných TV On The Radio. Pro popíjení postpunkového pomerančového džusu není lepší doba než právě teď – label Domino totiž před několika týdny vydal všechny desky Orange Juice v povedených reedicích.
Reedice kompletní diskografie se dočkal i v 70. letech tragicky zesnulý král introvertních písničkářů Nick Drake, jehož dílo ovlivnilo hudbu R.E.M., Becka nebo Vashti Bunyan a mezi jehož oddané fanoušky se počítá i Brad Pitt. Luxusní kolekce nazvaná Tuck Box, kterou vydal label Island, obsahuje kromě třech regulérních desek Five Leaves Left, Bryter Layter a Pink Moon i tři další posmrtné nahrávky. Nick Drake je dodnes synonymem křehkého písničkáře, jeho desky ale měly a mají masivní dopad – reedice je opět ideálním prostředkem na seznámení se s hudbou, ze které současní folkoví hudebníci stále čerpají.
Na závěr ještě elektronická lahůdka. Album Enter, které pod hlavičkou Cybotron vydala v roce 1983 průkopnická dvojice Juan Atkins a Richard Davis, je všeobecně považováno za prvního předchůdce techna. Desku tematicky vystavěnou na futuristické vizi spojení člověka a stroje si můžete připomenout díky práci labelu Fantasy, který připravil nové vydání na začátku letošního roku. Přesně tady to celé začalo.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
