To nejlepší z Varů, epizoda 3: Blekotající stařík na vyprahlé pláni. Gilliam konečně zabil Quijota

13. červenec 2018
Adam Driver a Jonathan Pryce ve filmu Muž, který zabil Dona Quijota

Bezmála tři dekády bojoval americký filmař a animátor Terry Gilliam o to, aby jeho vysněný Don Quijote osedlal svého Rosinanta a vyjel na filmové plátno. Spiklo se proti němu všechno: zdraví, příroda, producenti… Všemožné útrapy zaznamenal dnes již legendární dokument Ztracen v La Mancha. Zůstane nejspíš další smutnou ironií osudu, že tento „vedlejší produkt“ vysoce převyšuje celovečerní snímek, který nakonec přeci jen vznikl.

Návštěva Terryho Gilliama ve Varech vyvolala v trochu stojatých vodách české filmové kritiky pozdvižení. Když člen komediální skupiny Monthy Python sám sebe prohlásil za černou lesbu, našla Mirka Spáčilová a další krotitelé neomarxismu cenného spojence v boji proti sedmihlavé sani politické korektnosti. Nejen Gilliamova reakce na jistě problematické, ale rozhodně ne tak triviální prohlášení šéfa programu BBC Shanea Allena o diverzitě mezi současnými komiky vedla kritika Kamila Filu k provokativnímu tvrzení, že papoušek (rozuměj: humor Monty Pythonů) je už dnes mrtvý. A i když se o tomto tématu vedou do teď na sociálních sítích vzrušené debaty, při sledování posledního filmu Terryho Gilliama se vtírá myšlenka, že jejich odkaz skutečně „svěsil fangli a přešel do říše stínů“. Don Quijote je prostě tak trochu ex-film.

Film, který osud nenáviděl

Málokterý film měl přitom tak legendární status, aniž by vůbec vznikl. Vedle tvrdých osudových ran, které Gilliamova Quijota srážely ze sedla během trnité realizace, tu sehrála roli i autorova záliba ve vlastní stylizaci do role gigantického smolaře a štvance pronásledovaného kohortami stupidních „sčítaček na peníze“, tedy všemožných producentů. Jeden z nich se postaral o finální zápletku, když už hotový film těsně před uvedením na festivalu v Cannes málem úspěšně zastavil žalobou. Do českých kin místo výrazného uměleckého díla přichází mýty opředené přenošené dítě.

Olga Kurylenko a Adam Driver ve filmu Muž, který zabil Dona Quijota

Pokud odhlédneme od mučednického příběhu, který sám autor ve scénáři několikrát připomene, působí Muž, který zabil Dona Quijota přesně tak zmateně a otrhaně jako někdo, kdo strávil celé dekády v podivné izolaci mezi bytím a nebytím. Kdysi pronikavý a nesmiřitelný vizionář Gilliam, který světové kinematografii přinesl delirickou kafkovskou dystopii Brazil či fenomenální katastrofickou sci-fi 12 opic, pokračuje ve šlépějích jen o něco méně prokletého Imaginária Dr. Parnasse; v linii opulentního, ale zmatečného tvůrčího výprodeje zkrotlých fantazií.

Rytíř zemité postavy

Gilliamova novinka má poměrně složitý rámec, sleduje pouť kdysi ambiciózního režiséra Tobyho, který podlehl největšímu zlu, reklamní komerci. Jedno z mnoha natáčení pro zhýralého magnáta ho zavane až do míst, kde vznikl jeho idealistický artový absolvenťák o Donu Quijotovi. Rozmazlený spratek se znovu setkává s představitelem hlavní role, místním ševcem, který mezitím uvěří, že je skutečným Quijotem. Složitou souhrou okolností se oba vydávají na cestu – bláznivý šlechtic v sedle hubeného oře a Sancho, který popírá svou identitu a zhruba hodinu neustále padá. Realita a iluze se tu mísí do typické gilliamovské fantasmagorie. Jejich hranice a vztahy jsou ale tak prostupné a vágní, že Muž, který zabil Dona Quijota nefunguje na žádné rovině; ani jako kousavá parodie na současný filmový průmysl, ani jako pitoreskní trip.

Jonathan Pryce ve filmu Muž, který zabil Dona Quijota

Komika Terryho Gilliama, kdysi pověstná svým výstředním výtvarnem a surreálnou hravostí, se v Donu Quijotovi ztenčila na stařeckou zálibu v košilatém dvojsmyslu, zírání do výstřihů, pády, kopance a obsedantní zálibu v narážkách na islám a terorismus. Jako všechno v tomhle filmu i výpady směrem k aktuální společenské situaci ale působí mátožně, zmatečně, neadresně. Gilliam pracuje s bezpečně bezzubými karikaturami a jistější se cítí jen v momentech, kdy ve finále může svého bláhového hrdinu vystavit mukám v podobě sadistického divadla prohnilého ruského oligarchy. I v něm je ale víc pitvořivosti než obrazotvornosti, což ještě posiluje sice hvězdný, ale z řetězu utržený herecký ansámbl v čele s Adamem Driverem. Jeho nekontrolovaná energie je tím jediným, co Quijota udržuje v alespoň plíživém chodu.

Film sám potvrzuje autorovo tvrzení, že filmy už nerežíruje, ony režírují jeho. Rozpadlé pásmo průměrných a podprůměrných skečů postrádá výraznější tempo, chybí mu ale i dřív tak výrazný výtvarný rukopis. V Quijotovi je něco bláznovsky nahodilého, ale na rozdíl od bláhových toulek Cervantesova hrdiny působí všechny filmové postavy spíš ztraceně než romanticky bludně. Kdysi provokativní Gilliam tu vlastně vyznívá jako krotký populista. Jeho vize ztrácejí hranu a fungují už jen jako potrava pro věrné fanoušky, kteří se ztotožňují s mistrovým quijotovským výkladem sebe sama.

Z filmu Muž, který zabil Dona Quijota

Muž, který zabil dona Quijota je tak naprostým opakem pythonovských skečů, které surreálně, ale promyšleně mísily realitu a mýtus, minulost a současnost. I když i v nich je s odstupem času patrný určitý anachronismus, ve své době se dokázaly ostře zakousnout do nejrůznějších myšlenkových stereotypů a konzervativních výkladů světa. Gilliamův Quijote už teď ale působí jako zmateně blekotající stařec uprostřed na troud vyprahlé filmové pláně.

Hodnocení: 40 %

Muž, který zabil Dona Quijota (The Man Who Killed Don Quixote)
Terry Gilliam, Španělsko, Belgie, Portugalsko, Velká Británie, 2018, 132 min.

Spustit audio
  • Film
  • Recenze