Němeček a Gjuričová: Politicky a mediálně jsou nultá léta rozplizlá, kromě 11. září nemají milníky
Nultá léta nezačala v roce 2000, ale 11. září 2001, kdy lidé na celém světě v přímém přenosu sledovali, jak unesená letadla naráží do Světového obchodního centra. Pak začalo několik válek proti teroru, v Česku mezitím média bojovala o nezávislost a předsedové vlády se měnili tak často, že je těžké si na jejich pořadí vzpomenout. Vstoupili jsme do Evropské unie a přišel Facebook. Policie zmlátila technaře na louce u Mašťova, právě když se blížil obrovský krach na světové burze. Na minulou dekádu vzpomínají historička Adéla Gjuričová a novinář Tomáš Němeček.
Duch doby
Devadesátá léta byla plná naděje a optimismu. Studená válka skončila, vyhráli „ti dobří“ ze Západu. Zdálo se, že dějiny souboje o nejlepší politické uspořádání končí vítězstvím liberální demokracie, která nemá žádnou alternativu, jak o tom psal i politolog Francis Fukuyama. Dobrá nálada ale postupně vyprchávala. Jaký byl zeitgeist – duch doby – nultých let?
Adéla Gjuričová: Vědecky tuto dekádu zatím moc nezkoumáme, ale pro mě jako pro občanku to byl šok z 11. září a v Česku z rozvíjející se korupce.
Tomáš Němeček: S nultými lety je problém, je těžké najít milníky, které určovaly dění ve společnosti. Tedy kromě 11. září. Myslím, že pro generaci narozenou po roce 1999 jsou nultá léta spojena možná s první rebelií proti moci, kvůli zásahu na CzechTeku.
11. září 2001
Skupina devatenácti mužů unesla v USA čtyři dopravní letadla. Dvě narazila do budov Světového obchodního centra v New Yorku, další do budovy Ministerstva obrany USA – Pentagonu. Čtvrté se zřítilo po souboji pasažérů s únosci u města Shanksville. USA poté provedly vojenskou invazi do Afghánistánu a Iráku s cílem potrestat viníky a zabránit opakování teroristických útoků.
Adéla Gjuričová: Byl to otřes jistot, sebevědomí a triumfalismu 90. let. Američané porazili komunismus a najednou uvnitř mocné Ameriky dojde k útoku na její nervová centra. Reakce světa na následná bezpečností opatření byla ještě solidárně západní. Protiteroristická operace se jmenovala „Trvalá svoboda“ a řada lidí ji podporovala. Dnes tomu heslu věříme jen s obtížemi.
Krize v České televizi (2000–2001)
Vládnoucí ODS s podporou ČSSD se pokusila obsadit Radu České televize, klíčový orgán, který jmenuje televizního ředitele. Volbu vyhrál Jiří Hodač, spojený s tiskovým oddělením ODS. Vyvolalo to protesty redaktorů a redaktorek ČT, kteří se báli, že bude veřejnoprávnímu médiu omezena svoboda slova, a vyhlásili okupační stávku. Protestovalo se dokonce i v ulicích. 3. ledna 2001 se na Václavském náměstí sešlo kolem 100 000 lidí. Byla to největší demonstrace od listopadových dní roku 1989.
Tomáš Němeček: Leckdo byl zaskočen tím, že lidé jsou ochotni demonstrovat za něco tak abstraktního, jako je princip nezávislosti veřejnoprávního média. Utvořilo to sebevědomí a sebepojetí České televize i Českého rozhlasu. Redaktoři ukázali sílu, dali najevo, že mimo zákoníku práce se řídí také principy. A vyhráli. Díky tomu jsou veřejnoprávní média tam, kde jsou. Stále ještě tvoří významnou protiváhu tomu, kdo je u moci. Od té doby se klade důraz na vybírání členů rad i ředitelů, je snaha o větší průhlednost. Byla to velmi pozitivní událost.
Adéla Gjuričová: Mám analytičtější komentář, nebyla jsem ani na jedné straně sporu. Étos devadesátých let se objevil i zde. Velké politické strany byly vnímány jako špatné, ty se nesměly do krize vměšovat. Zatímco jiné se vměšovat trochu mohly a prezident Václav Havel taky. Pokračoval český spor o to, kdo je politik a kdo nepolitický politik.
Česko mělo 7 vlád a šest premiérů
Od roku 2000 do roku 2009 se v Česku často měnily vlády. Miloš Zeman v roce 2002 odešel z čela vládnoucí ČSSD, kterou převzal mediálně nevýrazný Vladimír Špidla. Zeman se chtěl stát prezidentem, prohrál ale s Václavem Klausem. Nepopulárního Vladimíra Špidlu vystřídal mladý stranický rival Stanislav Gross, který musel odstoupit, když nedokázal vysvětlit nesrovnalost ve svých příjmech. Grosse pak nahradil Jiří Paroubek a jeho po volbách Mirek Topolánek.
Adéla Gjuričová: Premiéři často končili skandálem. Vyhrotilo se to ale až později u vlády Petra Nečase, který odcházel téměř v poutech kvůli šéfce jeho kabinetu a partnerce Janě Nagyové/Nečasové. Občansky i makroekonomicky jsem to vnímala jako poškození veřejného sektoru. Země neměla na rozhazování do všech těchto soukromých kapes. Devadesátá léta nebyla nevinná, ale měřítko skandálů v nultých letech bylo úplně jiné. Premiér Topolánek trávil dovolenou s šéfy velkých státních a polostátních firem, s lobbisty.
Nepovšimnutá zlatá éra českých médií
Česká média se v devadesátých letech učila existovat svobodně, profesionálně a na volném trhu. V nultých letech patřilo mnoho médií zahraničním vlastníkům, novináři, a dokonce i historici před tím varovali. Uvádělo se, že deníků mají zahraniční majitelé 80 procent. Existovala obava, že němečtí majitelé budou ovlivňovat obsah a snažit se ovlivnit veřejnou debatu o navrácení majetku sudetských Němců.
Tomáš Němeček: Dnes už víme, že tahle hypotéza se nepotvrdila. Němci obsah neovlivňovali, neznali ho a ani náš jazyk. Zajímalo je pouze, jestli mediální holdingy vydělávají a jestli na vánoční večírek přijde Karel Gott. Dnes to možná působí úsměvně. Při poklesu výnosů němečtí vlastníci bez sentimentu tituly prodali. Byla to zlatá éra porevoluční žurnalistiky, jenom jsme to tehdy nevěděli.
Česko vstupuje po celonárodním referendu do EU
Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda Václava Klause v roce 1996. ODS se ale v nultých letech vymezuje proti Evropské unii čím dál více. Smlouvu o přistoupení podepsali premiér Vladimír Špidla a prezident Václav Klaus 16. dubna 2003. V referendu hlasovalo 77,3 % Čechů a Češek pro vstup, účastnilo se 55,2 %. Bylo to jediné celonárodní referendum v dějinách České republiky, 1. května 2004 jsme se k Evropské unii připojili.
Adéla Gjuričová: Referendum bylo v pořádku, navíc dopadlo velmi přesvědčivě. Ale česká politika se profesionalizovala. Strany se naučily vyjednávat, politicky počítat a žít v těsných většinách. Vlády měly často většinu jednoho hlasu. Volba prezidenta Klause byla velká přetlačovaná, vyjednávalo se i na toaletách mezi jednotlivými koly volby. Strany začaly kontrolovat politiku. Na to a na korupci pak reagovaly nové strany, na konci dekády uspěly třeba Věci veřejné a segment ad hoc vytvořených stran se poté zvětšoval.
Tomáš Němeček: Bylo to zásadní rozhodnutí, přenášela se národní suverenita. Proto měl rozhodnout suverén, tedy lid, chcete-li. To aby se nemohla objevit námitka, že jedna momentálně vládnoucí parta většinou jednoho hlasu ve sněmovně o desáté hodině večer těsně protlačila ratifikaci přístupové smlouvy. Mělo to být rozhodnutí za plného vědomí, za denního světla a bylo tomu tak. Drtivou většinou, přes kterou ale poté nejede vlak. Nikdo od té doby nemohl členství v EU zpochybňovat.
Finanční krize
Globální ekonomická krize začala v USA v roce 2007. Způsobily ji rizikové hypoteční úvěry. A protože se s úvěry obchodovalo po celém světě, postupně se rozšířila. Také se zvýšila cena ropy, akcií, hodnota dolaru klesala, to vše přispělo k celosvětové recesi a panice. Začaly krachovat velké banky, které vlády znárodňovaly a chránily před věřiteli. Krachovaly celé státy, například Island, celosvětově stoupla nezaměstnanost.
Adéla Gjuričová: Další otřesení západní jistoty. Po pádu komunismu panovalo neoliberální porozumění, dojem, že neregulované ekonomiky fungují. Spojenými státy tohle otřáslo. Nás krach tolik nepostihl, měli jsme za sebou bankovní krizi z let 1997–1998 a určité ozdravení bankovního sektoru. Celosvětově to ale byl šok. Začalo se zdát, že neregulovaná ekonomika nefunguje tak, jak jsme si mysleli.
Tomáš Němeček: Nevím, jestli ta ekonomika byla neregulovaná a neoliberální. Existovaly velmi přísné zákony, které regulovaly bankovní sektor. Čas od času k tomu prostě dochází. Bankéři a burziáni se šeredně spálí. Myslím, že se jednalo v duchu „každý si může dopřát hypotéku a vlastní domeček, a když někdo nebude splácet, tak se to v celku srovná“. Ale ukázalo se, že když někdo podvádí na trhu, tak sebou může do propasti strhávat další.
Sociální sítě a veřejná debata
Facebook byl založen v roce 2004, postupně inspiroval vznik řady dalších sociálních sítí. Pro média je nejvýznamnější Twitter. Řada lidí začala přijímat zprávy z internetu, snížil se prodej tištěných novin a některé kvůli tomu přestaly vycházet. S digitalizací se zvětšil počet televizních i rozhlasových stanic, začal se prodávat první iPhone a zpravodajství a zábava se z televize začaly přelévat do chytrých telefonů.
Tomáš Němeček: Tehdy měla média ambice, byla třeba síť zahraničních zpravodajů. Trvalo přesvědčení, že významný seriózní český deník by měl mít zpravodaje v Bruselu, Washingtonu, patrně v Moskvě a pokud možno v Londýně nebo Německu. Facebook nás v minulé dekádě ještě tolik neovlivnil. Až v „náctých letech“, chcete-li, média zlenivěla. Dnes všechna běží poslušně jak malí chlapci za balónem, když jim nějaký anonymní twitterový účet podsouvá materiály, jejichž původ neznáme. Byla to luxusní doba. Nebyl tlak na co nejrychlejší posouvání každé kauzy okamžitě na web, byl určitý klid na práci. Když jste třeba chtěli svrhnout premiéra, mohli jste si na to vzít tři dny. Média teď už ztratila monopol nad určováním agendy, ale jejich dominantní postavení přetrvává. Protože se debata přesunula mimo klasická média, tak se možná začalo používat spojení veřejná debata.
Adéla Gjuričová: Elektronická média ženou debatu vpřed. Vynalézají témata a určují agresivní zkratkovitý jazyk a nenechávají moc prostoru pro rozmysl, poctivou argumentaci. Vše se musí vejít do pár znaků nebo se člověk vkliňuje mezi agresivní komentáře na Facebooku. To je nová situace. V nultých letech fungovala debata tištěných médií.
Poslechněte si také audio záznam rozhovoru, ve kterém Tomáš Němeček jako bývalý šéfredaktor Respektu vzpomíná na anonymní tip, který dostal e-mailem a který přispěl ke konci politické kariéry premiéra Grosse. Adéla Gjuričová rozebírá proměnu ODS ze strany podporující evropskou integraci v národně smýšlející pravici.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
