Nemísta měst prorůstá invazní zeleň. Na procházce se slovinskými umělci po budoucích ekosystémech

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z vycházky po flóře nové divočiny

Invazní druhy, to není jen plevel, co tady za našich prababiček nerostl. Nejsou to jen husté porosty na mýtinách, přes které se les nedokáže přirozeně zmlazovat. Nejde pouze o náletové dřeviny ve štěrbinách chodníků, které městské služby častují glyfosátem. Do hlubších kontextů mnohovrstevnaté reality rostlin, které máme tendenci přehlížet nebo se jich zbavovat, zasvěcují slovinští umělci Gaja Mežnarić Osole a Andrej Koruza, kteří si říkají Trajna.

„Jsou to velmi odolné rostliny, které mohou růst na znečištěných, degradovaných půdách. Jde o lokality, které jsou přímým důsledkem růstových ekonomik, které přišly s industriální revolucí. Dnes jde o místa, která jsou svým způsobem pod tlakem této kapitalistické logiky,“ nabízí Gaja Osole širší pohled, kterým se na nepůvodní rostliny v naší krajině můžeme dívat. Spolu s Andrejem přijeli na pozvání nadace Agosto Foundation na několik týdnů do Prahy, aby tu pracovali na svém komiksovém herbáři invazních druhů. S pomocí umělce a kurátora Michala Kindernaye zorganizovali komentovanou vycházku po industriálních městských lokalitách, kde se invazním druhům dobře daří, protože lidé nemají na tato bezúčelná místa zvláštní nároky. „Ty prostory leží ladem a čekají, až je zkolonizují další investoři,“ upozorňuje Gaja na specifický charakter těchto městských nemíst, kterým botanik a básník Jiří Sádlo říká nová divočina.

„Když se vykašleme na cedule, tak Praha začíná v Poděbradech a končí v Unhošti a mezi tím je něco, co už není klasický venkov. Není tam jediná louka, místo toho jsou tu právě takovéhle smeťáčky,“ popisuje s poetikou sobě vlastní Jiří Sádlo změnu struktury krajiny a ukazuje přitom kolem sebe na prostor mezi výpadovkou ze Smíchova směrem na jih a kolejemi u Zlíchova. „Nepůvodní druhy, pokud se podíváme do měst, vytváří určité nově vzniklé habitaty. My z pohledu botaniků se na taková místa nedíváme skrze prsty, i když čítají mnoho nepůvodních druhů,“ říká Kateřina Štajerová z Oddělení ekologie invazí Botanického ústavu Akademie věd, která s výkladem na procházce také pomáhala. V dané konfiguraci městské krajiny nevnímáme invazní druhy jako jednoznačně závadné, ba dokonce mohou být vítanými společníky. Pokud jde o přírodně cenné lokality a chráněná území, je přístup k těmto druhům jiný. Ochránci často tvrdě potírají bolševníky, křídlatky, akáty, pajasany a další agresivně se šířící druhy v místech, kde vytlačují původní populace. Tam, kde ale není co ztratit, můžeme být rádi, že vůbec něco roste.

„Výstupem naší rezidence má být herbář, který bude nabízet něco víc než jen biologické charakteristiky, ale také sociální a historický kontext,“ vysvětluje záměr umělců Gaja Mežnarić Osole. Z historického hlediska se do našeho prostoru invazní druhy dostaly po koloniálních trajektoriích. Spolu s ostatním bohatstvím Amerik a Orientu přišly i rostliny, které se původně třeba jen lidem líbily jako exotické zpestření v zahradách. Teprve postupem času se projevila jejich houževnatost a potenciál expandovat. V globalizovaném světě nemá cenu kategoricky selektovat rostlinné druhy v naší krajině, tím spíš v té městské. Musíme se s těmito druhy nějak sžít a slovinští umělci věří, že to půjde skrze pochopení příběhu jednotlivých rostlin.

Herbář s imigračním příběhem a popisem rostliny není jedinou cestou, jak Trajna přibližuje invazní druhy evropskému obyvatelstvu. „Už dříve jsme zkoumali možnosti nepůvodních druhů jako rostlin, které nejen škodí, ale mohou naopak podpořit odolnost našich ekosystémů. Například z pajasanu žláznatého jsme vytvořili včelí úl,“ uvádí jeden z příkladů biohackingu Andrej Koruza. „Tím jsme obrátili obvyklý pohled na pajasan, jehož míza je toxická a jde o agresivní invazní druh. Po vyschnutí je dřevo nezávadné a vytvořením příbytku pro včely, na nichž jsou ekosystémy závislé, jsme proměnili roli pajasanu v přírodě,“ dodává Andrej. Procházku s umělci a botaniky jsme zakončili v příjemném sousedském klubu Ferenc Futurista v Černošicích, kde si všichni zúčastnění vytvořili vlastní arch papíru z celulózy získané z křídlatky japonské.

Z vycházky po flóře nové divočiny