Zadním traktem města: Až Prahu opustí lidé, zbydou tu kopřivy, říká biolog Jiří Sádlo
Kdyby se Praha ocitla bez lidí, kdo by ji obydlel? Podle biologa, sociologa rostlin a experta na komplikovaný vztah člověka a přírody Jiřího Sádla by vilové čtvrti pokryly liány psího vína, z náměstí by se staly savany bříz a javorů. Že tu kdy bylo město, by šlo prý za tisíc let poznat díky kopřivám. V dalším dílu cyklu Zadním traktem města vyrážíme na procházku na místo, kde je vidět budoucnost člověkem opuštěné Prahy.
Na ulici ho člověk pozná podle kulatého obličeje s lennonkami, věčným baťohem přes rameno, čepičkou a volným oblečením, které prozrazuje povahu městského dobrodruha vždycky připraveného na náhlou procházku pustinou mezi náspy a dálničními nadjezdy. Co Jiřího Sádla prozradí zaručeně, je upřený pohled na chodník, docela jinak zaměřený než sklopený zrak ostatních kolemjdoucích. Sádlo studuje pukliny v asfaltu a zkoumá drobné rostlinky, které v nich nenápadně bují. Tajný život pod nohama kolemjdoucích často pozoruje na začátku výprav za místy, kde divočina nad člověkem vyhrává. Scházíme se na Smíchovském nádraží, nedaleko od něj stojí Paví vrch, oáza uprostřed rušného města.
Až město trefí šlak
„Na část úvazku jsem Muž v černém,“ říká Sádlo, když stoupáme na lávku vedoucí přes jeden z kolejních uzlů Prahy. Podle biologa jsou města přeplněná marťany, kterých si nikdo nevšímá. Tak jako Will Smith odhaloval mimozemšťany převlečené za pošťáky, umí Sádlo v ulicích Prahy najít rostlinné vetřelce pocházející ze všech koutů světa. „Někdy jsme si je sami zavlekli, že je budeme pěstovat, a pak se znelíbily. Nebo aktivně zdrhly a zařídily se po svým.“ Sádlo své práci říká sociologie rostlin. Jeho cílem je odkrýt komplikovanou historii vztahu mezi člověkem a přírodou, momenty, kdy se lidstvu podařilo přírodu ochočit, aby mu dala pac, ale i okamžiky, kdy se příroda nakonec utrhla ze řetězu. Když se blížíme na konec nádražní lávky, Sádlo ukazuje na bující křoví jahodky indické. Pražané si ji kdysi oblíbili kvůli půvabným žlutým květům, pro které si ji domů vozili jako památku z cest. Pak se jahodka vymkla kontrole a utekla za svobodou železničních náspů, na místa, která člověk tak úzkostlivě neuklízí.
K místům, kterým se město při úklidu spíše vyhýbá, patří i Paví vrch. Stojíme u jeho svahu, kolem projíždějí auta i tramvaje, kopec připomíná zapovězený prales, do kterého se dobrovolně vydají maximálně bezdomovci. „Pávák je kultura, kterou opustil člověk a která se začala pomaloučku vracet zpátky k přírodě. Jde ovšem jinou cestou,“ vysvětluje Sádlo, když odhodlaně vystoupá prvních pár kroků do pustiny. Před stopadesáti lety tu stál holý svah vypásaný dobytkem, stromy byly vzácnost. V dalších desetiletích si Pražané z Páváku buď udělali kultivovaný park, vinici, nebo se o kopec úplně přestali zajímat. Teď je ze smíchovského vršku hybridní džungle, kde zdivočel kultivovaný šeřík i stará zelenina.
Pražská džungle
Vrchol Páváku přípomíná bukolickou idylu z Babičky, přes cvrkot hmyzu ani není slyšet frekventovaná silnice hluboko pod námi. „Jsem ze Žižkova. Tady byly plevelné kytky na starých smetištích. Muselo se vařit z toho, co jsme měli. Pochopitelně, že když jsem dojel do skutečné přírody, byl jsem v sedmém nebi. Pak mi ale začalo docházet, že není nic jako kvalitní venkovská a nekvalitní městská příroda. Došlo mi, že oboje je stejně zajímavé, hodné pozornosti, péče a ochrany,“ říká Sádlo.
Z výšky zarostlého Pavího vrchu se dobře představuje, jak divočina postupně pohlcuje člověkem opuštěné město. Začala by nenápadně, od Sádlova oblíbeného studijního materiálu – puklin v asfaltu. „V každé mezeře v obrubníku, v každé škvíře zámkové dlažby by byl semenáček břízy.“ Bříza má rychlý přírůstek, za pět let by pražské chodníky zarostly mírnou savanou, která je občas vidět na opuštěných parkovištích nebo nepoužívaných nádražích, popisuje Sádlo. Svéráznému biologovi se líbí představa, že Praha by se bez lidí ocitla ne pod vlivem náhlé katastrofy, ale prostě proto, že se svým obyvatelům prostě omrzí. „Není to až tak nereálná představa. Většina lidí dnes žije v rozsáhlých suburbánních pásech. Vnitřní město přestává být atraktivní. Když to takhle půjde dál, z centra budou jenom trosky, kterýma potáhnou smečky turistů s fotoaparáty.“
Až se město omrzí i turistům, střešní okapy pomalu zaplní plevel. Vilové čtvrti, například Dejvice, přikryjí liány psího vína a révy. Deset let poté převezmou kontrolu nad městem stromy. Krom bříz nastoupí akáty, mirabelky a javory. „Takových třicet let poté by člověk, který letí nad Prahou, viděl prales, ze kterého občas trčí nějaká kostelní věž nebo panelák,“ tvrdí Sádlo, „paneláky by oproti běžným pověrám vydržely strašně dlouho. Cihlové domy ne, ty by se začaly rozpadat, čímž by se dělala suť, která je velice úrodná. To vyhovuje listnatým stromům, jako je javor, jasan, lípa, jilm.“
Že tu bylo město, by podle Sádla bylo poznat vždycky. „Po středověkých osadách zbyly dodnes jen dolíky v zemi. Ale ty dolíky mají odchylnou vegetaci. Díky úrodné půdě je tam více kopřiv,“ tvrdí Sádlo. Umírající Praha za sebou nechá spoustu dobré hlíny. A Václavák z kopřiv.
Poslechněte si celý zvukový záznam z procházky po zapomenutém koutě města, při níž biolog Jiří Sádlo fantazíruje o divočině v pražských ulicích.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
