Nerad ruším, ale co to je za žánr?
Henrik Ruben Genz patří k nejlepším dánským mainstreamovým režisérům, herec Nicolas Bro si svou úctyhodnou tělesnou konstitucí zjednává respekt krom severských filmů a seriálů už i na mezinárodním poli a dánská kinematografie patří mezi tuzemským publikem k uznávaným a oblíbeným značkám. Idylická kombinace. Skoro nerad ji ruším.
Předešlý Genzův film Ukrutně šťastni, svérázná dánská variace na bizarní krimi poetiku bratří Coenů, úspěšně prošel českými kiny a z Karlových Varů si odnesl cenu diváků. Šlo o snímek přístupný, suverénně zrežírovaný, vtipně cynický – čili o kombinaci, která zaručeně zabírá. Nový projekt dánského filmaře Nerada ruším lze označit za bláznivou komedii, úchylný jinotaj či neprůhledné drama o maskách a lidech lapených ve vnitřních traumatech. Lze ho označit za film o všem a o ničem. Za přepjaté autorské gesto a intelektuální masturbaci s podivností.
Hlavní hrdinka Helena to už od dětství neměla jednoduché. Její matka je kapánek mešuge a dceru s oblibou označuje za technickou chybu. Není divu, že se jemná dívka na prahu dospělosti chová značně nevyzpytatelně – oslovuje cizí muže, zda nejsou jejím otcem, a je ochotná udělat cokoli, jen aby někam patřila. Ono „někam“ nakonec nabude podobu obskurního divadelního projektu obskurního producenta, který hodlá uvést obskurní hru obskurního dramatika, jenž má od dětství mindrák z vysoké. Hra pojednává o muži, který je zamilovaný do vycpaného jelena, a je natolik obskurní, že nikdo (dramatika nevyjímaje) nemá potuchy, jak vlastně skončí. Ale od toho je tu Helena, která ráda všechno a všechny ruší.
Film Nerada ruším je komponovaný jako série nedorozumění a šlamastik, které nenápadně provázejí hrdinčin vzestup divadelní hierarchií. Od pouhé „chůvy šikovného psíka“ až do pozice jakéhosi „ghostwritera“ a hlavní hybné síly divadelního ansámblu a celého dramatu bez dramatu. Postavy kolem ní nejsou postavami v pravém slova smyslu, jsou to povrchní stereotypy – hysterická primadona, promiskuitní herec, depresivní autor, bláznivá matka. Genz pojal film Nerada ruším jako divadlo na divadle. Dochází tu k výměně masek, přeskupení rolí, komedie a drama jsou tekuté a prolínají se. Možné je všechno, smysl nedává nic. Ostentativní hra na teatrální dekadenci a surreálné záměny právě proto vyznívá naprosto krotce. K ničemu nepoukazuje, nic neparoduje důsledně, libuje si jen v nečitelnosti a povrchních stereotypech.
Samozřejmě se nevytrácí režisérova stylizační a aranžérská zručnost. Práce s texturami, scénou, světlem a statickými gagy je precizní, ale to všechno jsou jen filmařské pózy, které se tříští v záplavě nesmyslu a křečovitých zvratů. S Petrem Čtvrtníčkem se můžeme zoufale ptát „Jéžišmarjá, co to je za žánr?“ a stále znovu docházet k závěru, že na tom vlastně málo záleží. Jako by to místy netušili ani sami filmaři. Absurdně bezobsažné a křečovité scény podbarvuje vážná dramatická hudba, výstředního humoru ke konci citelně ubývá a nahrazuje ho mávání otupělým patologickým ostřím.
Lehké úvodní sympatie přecházejí v podráždění ze samoúčelného žonglování vizuálně nabubřelým prázdnem a zborcenou dramatickou stavbou, která paradoxně mohla být zábavná, kdyby byla alespoň částečně dotažená – buď jako bizarní thriller o psychopatovi, nebo jako černá komedie o lidech, kteří si libují v destruktivním nesmyslu. I úmyslně mizerná divadelní představení potřebují jistou strukturu. Nerada ruším zkouší obstát bez ní, ale výsledný chaos není ani za mák podnětný, pouze nesnesitelně sebestředný.
Divné vztahy, divné lásky, divná slova, divné postavy. Chápu, že se nad touhle polopatickou metaforou života jako pokřiveného divadla bez jasného konce dá zakoušet jisté uspokojení, ale je to jen uspokojení z bezobsažné autorské exhibice. Dánská kinematografie podobná témata dovede střílet mezi oči buď o poznání zábavněji, nebo o poznání provokativněji. O zábavu a podvratnost však tahle milostná jelení eskapáda ledva parožím zavadí.
Hodnocení: 40 %
Nerada ruším (Undskyld jeg forstyrrer)
Henrik Ruben Genz, Dánsko, 2012, 90 minut
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
