„Neumětel“ superstar. Henri Rousseau v Národní galerii

„Celník Rousseau: Malířův ztracený ráj,“ jak zní celý titul výstavy, je po benátském Dóžecím paláci (Musei Civici) a pařížském Musée d’Orsay třetí zastávkou výstavy věnované tomuhle oblíbenému francouzskému naivistovi. Pražská výstava tedy není zcela původní, ale je spíš jakousi adaptací. Dopředu dlouho anoncovaná výstava u nás měla proběhnout už vloni v létě, ale kvůli problémům s nepodařenou zápůjčkou autoportrétu do Benátek došlo k posunu. I tak je spolupráce s těmito předními evropskými galeriemi věc v českém prostředí bohužel vůbec ne obvyklá a snad i do budoucna slibná.

Nejde o monografickou výstavu. Samotné Rousseauovy obrazy obestírá mnoho zdejších, ale i zahraničních umělců, na které měla jeho tvorba dopad nebo ho naopak předjímali: Picasso, Čapek, Delacroix, Toyen a další. Jeho vliv byl v českém i západoevropském prostředí nepopiratelný a vnímání Rousseaua různými generacemi počínaje kubisty je samo o sobě velké téma, které formát výstavy může jenom naznačit.

Henri Rousseau Zaklínačka hadů, 1907 |foto: Musée d’Orsay

Některé obrazy ostatních autorů jsou vybrány spíš pocitově než přísně na základě dohledatelné souvislosti. Část paralel nicméně sedí a může divákovi otevřít oči. Vedle snahy prokázat Rousseauův neoddiskutovatelný vliv je dalším motivem výstavy demytizace malířovy zromantizované postavy. Nešlo totiž o úplného autodidakta, jak je tradičně chápaný – sám naopak malbu vyučoval a svých malířských prostředků si byl vědom. Nebyl ani celníkem, jak si ho mnozí představují podle postavy cigaret milovného celníka-malíře z pohádky Tři veteráni. Skutečnost byla méně malebná – byl úředníkem potravinové daně dohlížejícím nad obchodem s vínem a lihovinami.

Výstava připomíná, že Rousseauova aspirace přiblížit se francouzské akademické malbě konce 19. století se naplnila poněkud jinak, než doufal. Namísto toho byl přijat avantgardou. Oblíbený narativ o outsiderovi, který ke štěstí přišel, tak výjimečně platí. A to natolik, že ho první ředitel newyorské MoMA Alfred H. Barr umístil na začátek svého legendárního diagramu vývoje moderního umění. Schéma už dávno není přijímané, ale Rousseauova role je i tak neotřesitelná.

Sama výstava je členěna jednoduše tematicky, a co do rozsahu je střední. Je to potenciální trhák, který představuje historickou klasiku, na které se shodnou snad všichni. Provokativní náboj, který v dávné minulosti vystavování naivismu mohlo mít, odnesl čas. Co přesto zůstává, je zlověstnost některých obrazů; oproti předpokladu, Rousseau nerovná se vždy idyla. Mohl by to být i blockbuster, ale notoricky známých chef-d'oeuvrů zas tolik nepřináší; oproti předešlým zastávkám totiž mnohé chybí, nicméně jiné jsou tu a žehrat na to, co se dovézt nepovedlo, nemá smysl.

Henri Rousseau, Já, portrét-krajina, 1889–1890 |foto: Národní galerie v Praze

Jako vrchol výstavy je po zásluze představený obraz Zaklínačka hadů – ten vedle romantizující optiky, kterou si Evropan představoval Indii, připomíná Rousseauovu nenaplněnou touhu po exotice (odtud název výstavy Malířův ztracený ráj). Podobně jako Karel May totiž Rousseau nevytáhnul paty z domoviny, ačkoli legendu o svém působení v Mexiku fanfaronsky přiživoval.

Výstava je takový kvalitní pop. Nic neboří, ani příliš neproblematizuje. Naopak lehce stravitelně přináší příběh dnes už kanonického autora. Jeho sympatické neumětelství, měřeno dobovými standardy akademismu, je i po více než sto letech osvobozující odstraněním civilizačních nánosů. Národní galerie tak letos znovu, po nedávno skončené výstavě věnované Karlovi IV.,uvádí, byť za vydatné pomoci zahraničí, výstavu, která umně představuje atraktivní téma a přitom není podbízivá.