Nic nás nerozdělí… a nepřekvapí

Není důvod pochybovat o tom, že Juan Antonio Bayona je prvotřídní filmař. Jeho celovečerní debut Sirotčinec byl zručným spojením křehkého rodinného dramatu o ztrátě milovaného dítěte a výstřední aktualizace viktoriánského hororu o velkém starém domě, kde straší duchové předchozích obyvatel. Žánrový snímek plný atmosféry, realizační zručnosti i velkého sentimentu – charakteristika, která se dá bez mrknutí oka aplikovat i na jeho druhý počin Nic nás nerozdělí.

Stojí za ním totožný tým lidí a výsledek především z technického hlediska dalece překračuje průměr populárního žánru katastrofického filmu. Příběh pětičlenné rodiny, která se Vánoce roku 2004 rozhodne strávit v luxusním thajském resortu a je následně rozprášena po zdevastovaném pobřeží úderem obří tsunami, patří do kategorie „true story“.

Tahle nálepka, už v úvodu patřičně zdůrazněná, samozřejmě usnadňuje uzemnění obvyklých kverulantů, kteří rádi poukazují na konstrukty, příběhové i emocionální, jež k tomuto žánru neodmyslitelně patří. Otázkou je, zda filmař vějičku reality použije jen jako alibi, nebo zda nabídne něco víc než okázalou citovou exploataci.

Z filmu Nic nás nerozdělí |foto: Bontonfilm

O řemeslných kvalitách Nic nás nerozdělí není žádného sporu. Pokud si odmyslíme příliš prvoplánový kontrast reklamního dovolenkového videa v úvodu a následného ponoru do rozběsněného epicentra neštěstí, je od úderu ničivé vlny zřejmé, že nálepka realismu nepřistála na Bayonově filmu jen z propagačních důvodů. Velmi fyzický, detailní způsob snímání, práce s perspektivou postav, precizní střih i ofenzivní zvuková stopa vrhají diváka do srdce temnoty.

Podobně virtuózní a přitom tělesný prožitek v roce 2012 nabídl jen Pí a jeho život Anga Leeho. Bayona je navíc plný krve a bláta. Na sugestivitě katastrofy se podílí do značné míry fakt, že se film vyhýbá čistě digitálním konstrukcím a pracuje s vodou jako skutečným živlem. Následkem toho vedle Nic nás nerozdělí většina hollywoodské produkce vyhlíží jako vzteklé intro k počítačové hře.

Režisérská „masterclass“ je snadno viditelná i v práci s měřítkem katastrofy, které se občas připomene zdánlivě bezvýznamnými (o to však působivějšími) detaily a činy postav. V případě Nic nás nerozdělí není tedy problém nechat na sebe útočit masivní sílu živlu a kochat se technickou dokonalostí zkázy, které je navíc dosahováno spíše konzervativně filmovými prostředky.

Z filmu Nic nás nerozdělí |foto: Bontonfilm

Přitom lze ale velmi snadno přehlédnout, že v práci s postavami a jejich vnitřním světem má Bayona tendenci volit jednoduchá řešení a vypomáhat si melodramatickými berličkami, které jsme zvyklí vídat a slýchat právě při hollywoodské zkáze světa. Realismus je náhle vytlačený výtvarně stylizovanými scénami, v nichž hlavní roli hraje umělé světlo a nepřirozeně pečlivé aranže, které prozrazují ambice s divákem kontrolovaně cloumat.

Film není ani v nejmenším uměřený v exploatování utrpení a snaze přeměnit všechno všední v cosi majestátního a plnovýznamového. Nic nás nerozdělí je pokusem dotknout se samotné podstaty lidství v mezní situaci, ale navzdory několika rétorickým pokusům o filozofování je to spíše přehlídka ušlechtilých žánrových klišé, která jen těžko odstíní titulek „dle skutečného příběhu“. I skutečné příběhy je nutné nějak vyprávět.

A Juan Antonio Bayona tenhle konkrétní v důsledku nevypráví nijak chytře a mění ho v tuctové schéma o síle rodiny. Schéma plné osudových náhod, které je sice možné omlouvat neotřesitelným argumentem „true story“, ale které proto každopádně nepůsobí o nic méně zištně a vizuálně vyspekulovaně, než kdyby se seběhly jen v hlavě snaživého scenáristy.

Jistě, režisér má k ruce výtečné herecké obsazení, ale i silná postava matky v trýznivě trpitelském podání Naomi Watts občas při vší snaze sklouzává k nestoudnému citovému vykořisťování diváka přepísknutým „zombie“ make-upem a samoúčelně dlouhými detaily na zkrvavené oči. Decentnost tónu i větší pokora by filmu v klíčových momentech prospěly a ochránily by ho před sklouzáváním k sebeparodické přepjatosti (některé scény ve snaze šokovat mimoděk vypadají jako výjevy z béčkového hororu).

Z filmu Nic nás nerozdělí |foto: Bontonfilm

Účast je totiž v případě podobné katastrofy něco, co přichází samo. Není nutné ji ždímat obrazem utrpení harmonické a dobře situované rodiny, jejíž pětihvězdičková dovolená se proměnila v pětihvězdičkové peklo, kterou nicméně na rozdíl od domorodců od dalšího martýria uchrání skvělé pojištění a soukromé letadlo. Spíš je namístě ukázat něco niternějšího, co člověk nezná z dokumentů a televizních zpráv, něco, co umožňuje jen film. Nic nás nerozdělí dokáže novátorsky a realisticky nahlédnout jen samotnou katastrofu. Ne už její dopady.

Hodnocení: 50%

Nic nás nerozdělí (Lo Imposible)
Juan Antonio Bayona, Španělsko/USA, 2012, 113 minut