Když sport nahradí Boha. Obdiv, frustrace i naděje na jedné tribuně

„Líbí se mi přirovnání k náboženství, protože náboženství se netýká jen přesvědčení o Bohu nebo církvi, ale spíše o vytváření pouta k něčemu, co je pro nás posvátné.“ Fandění má v mnohém podobný rozměr jako náboženství. Týká se vztahu k něčemu, co pro člověka nese zvláštní význam.

Pro mnoho fanoušků to znamená hluboký obdiv k sportovcům, kteří symbolizují hodnoty jako vytrvalost, odvaha nebo pokora. Samotné zápasy májí svá pravidla a rituály. Od hymen po ceremoniály předávání trofejí. Sport vytváří prostor, kde lze prožít napětí, emoce i smysl sounáležitosti, které nám často chybí.

„Sport jednoznačně nabízí možnost učit se hodnotám, vlastně je to taková příprava na život.“ Fandění má významný sociální rozměr. Nabízí lidem šanci být součástí většího celku, sdílet radost a napětí s ostatními. Pocit jednoty, který vzniká třeba v okamžiku, kdy celý stadion ztichne a následně propukne v jásot, může působit silněji než běžné společné zážitky.

„Někteří lidé neumějí žít bez nepřítele.“ Na druhé straně se v intenzitě emocí skrývá i riziko. Fandění se může stát únikem před problémy, způsobem, jak se zbavit frustrace nebo hněvu. Rozdíl mezi zdravým nadšením a závislostí na vítězstvích ostatních podle Aleše Boreckého ukazuje, jak zralý je náš vztah k sobě samým. Zda dokážeme zůstat věrní svému týmu i sobě ve chvílích porážky, nebo se odvracíme, když nepřichází úspěchy.

Poslechněte si celý rozhovor o psychologii sportu, smyslu fandění a jeho světlých i temných stránkách.