Nová vlna se starým obsahem: Snobský Michael Kocáb podvádí posluchače

Hudebník a politik Michael Kocáb se nikdy neostýchal zdůrazňovat vlastní důležitost nebo průkopnictví. Už kdysi v rozhovorech tvrdil, že rané koncerty Pražského výběru se intenzitou vyrovnaly živým vystoupením takových Underworld. Jindy se zmínil, že by mu nedělalo problém složit hit de facto v jakémkoliv žánru. Způsob, jakým Kocáb uvedl své aktuální sólové album Abstract, ale patří rozhodně k těm nejvelkohubějším prohlašením. „Klidně řeknu, že Abstract je moje vrcholové dílo a úplně jsem rezignoval na posluchače. Dělám to pro sebe a pár lidí, kteří to ocení,“ řekl serveru iDnes.cz a dodal, že nahrávku pochopí jenom pár vyvolených. „Tenhle materiál budou poslouchat vaši pravnuci a budou si říkat, že to je ono. Zažil jsem to už mockrát.“

Jako příklad uvedl rok 1988, kdy vyšla první sólová deska Povídali, že mu hráli, kterou lidé prý docenili téměř s třicetiletým zpožděním. K tomu samému je podle jeho slov předurčená deska Abstract. Neodpustí si ani nenápadný ageismus, když řekne, že ji starší posluchači nepochopí – nemají se tam údajně totiž čeho chytnout, skladby postrádají refrén, nerespektují písňovou formu a tečou prý jako řeka. Proud volných hudebních asociací údajně chytí jenom nejmladší, třeba studenty FAMU – snad proto, že se na desce ozývají pro Kocába moderní žánry jako rap nebo techno. V jednom má ale bezpochyby pravdu, album je těžké na poslech. A nejednomu se skutečně může přitížit.

Rozervaná skladatelská duše Michaela Kocába, jak hudebník sám sebe popisuje, je opravdu zvláštní místo – pararelní realita, dimenze X, planeta „nevím, co se děje“. Skáče od jazzových momentů se saxofonem k funku s Matějem Ruppertem za kormidlem – v přetažených zpívaných pasážích ale oba zní směšně, skoro jako Jemaine Clement ze sitcomu Flight of the Conchords. Kocáb, aby zdůraznil svoji vlastní muzikantskou erudici, podpírá zvuk těžkopádnými smyčci odkazujícími k vysoké kultuře. Zároveň ale cílí i na současné posluchače.

Asi proto si pozval zástupce hip hopu, který mu asociuje moderní zvuk, ale přišel jen na veterány Vladimira 518 nebo Radka Bangu. Příspěvek druhého jmenovaného navíc připomíná značně zaprášený projekt Syndrom Snopp z přelomu devadesátých a nultých let. Pokud má zdání onoho „novovlnného“ zvuku, kterému věří ze všech nejvíc sám Kocáb, vyvážit obsah písní, nedaří se to ani omylem – Kocáb pokládá filozofické otázky o povaze chaosu v dialogu s malým synem, kde slabiny úvah maskuje dětskými nesmysly. Stejnou figuru používá, když v závěrečné skladbě Klement Gottwald rozmlouvá s bývalým komunistickým politikem a zesměšňuje ho způsobem, který by rozesmál maximálně Václava Klause mladšího nebo Františka „Čuňase“ Stárka.

Pražský výběr možná ve své době působil výjimečně a originálně – z velké části je to ale možné připsat faktu, že vlivné novovlnné a post-punkové kapely jako Devo nebo Pere Ubu u nás nikdo neznal a Pražský výběr tak pohodlně plnil roli jednookého krále. Kocáb se této role nechce vzdát a jeho sólové album, které má podle jeho slov přesahovat posluchačské schopnosti současného publika, působí spíš jako neohrabané cvičení v hudebních citacích. Na desce slyšíme kokrhání kohouta. To do popové formy vpravili už Beatles v roce 1967 v písničce Good Morning Good Morning. Nekonečná saxofonová sóla – snad jako upomínka na to, že opravdu náročná a „alternativní“ hudba se v českém prostředí bez saxofonu neobejde – zase evokují jazz-rockové formace jako Weather Report. Jenom pro pořádek – ti se rozpadli před třiceti lety. Stejně jako na Kocábově albu Za Kyslík z roku 2002 se elektronická složka, kterou hudebník ve zmatení pojmů často a rád nazývá technem, zčásti opírá o devadesátkové muzakové experimenty Jana Hammera a zčásti zase zní jako Moimir Papalescu. Opět pro pořádek, i toho si tak zpomalená instituce, jakou jsou ceny Anděl, všimla už před dvanácti lety.

Michael Kocáb|foto: Ian Ritter

Kocábova hudba stále čerpá ze stejných kanálů – nezbytným vyjadřovacím motivem jsou pro něj erupce slizkých kytarových sól, které namísto slibovaného zvuku budoucnosti přinášejí posluchači spíš reminiscence na přefouknutý vlasatý hard rock osmdesátých let. Kocáb ale chce být i přemýšlivý, podobně jako třeba Mike Oldfield. Anglického multiinstrumentalistu Kocáb připomíná hlavně myšlenkově – Oldfield na konci své autobiografie Z jiného světa vyslovuje přání, aby se progresivní rock, komplikovaná hudba a art-rock znovu vrátily do módy. Kocáb ale na rozdíl od Oldfielda o své tvorbě nepochybuje – vlastním géniem se opájí a je o něm pevně přesvědčený. To, že vaše hudba nerezonuje v současném kontextu, ale nemusí vždy znamenat, že jste napřed. Možná jste spíš pozadu.

Je zjevné, že Kocáb zkrátka a jednoduše nemá vůbec ponětí, jakými směry se ubírá aktuální experimentální hudba a kdo jsou hudebníci, kteří svoje vlastní díla záměrně označují za futuristická. Možná by nebylo od věci doporučit mu cestu na některý ze zásadních festivalů současné ambiciózní hudby, jako je polský Unsound, české přehlídky Lunchmeat a Creepy Teepee nebo slovenský Next. Pro jistotu by ale bylo záhodno přistavit ke vstupním branám zmíněných festivalů houkavý vůz. Mohlo by se totiž stát, že Kocába tváří v tvář opravdu futuristické a ambiciózní hudbě trefí šlak.

Hodnocení: 10 %
Michael Kocáb – Abstract (Warner Music, 2016)