O rodinách s těžce nemocnými dětmi: Naděje musí být reálná, jinak ztrácí smysl

„Pro lékaře je důležitý dětský pacient, jsou na to špičkově vybaveni, neustále se vzdělávají, ale není tam nikdo, kdo by se staral o rodiče, když se dozvídají nějakou zásadní diagnózu svého dítěte,“ říká Petra Tomalová. Centra provázení proto působí právě na dětských klinikách několika nemocnic, aby byli jejich pracovníci k dispozici hned na začátku příběhu – při sdělení diagnózy nebo těsně po něm. Emoce, se kterou pracují nejčastěji, je strach. „Rodiče se bojí o své dítě, o rodinu, jak to zvládnou, a také o širší okolí, jak přijmou tu diagnózu,“ popisuje komplikovanou situaci poradkyně.

Petra Tomalová|foto: Barbora Linková

Důležitým pojmem v příbězích, s nimiž se v Centru provázení potkávají, je naděje. Podle Petry Tomalové by ale měla být reálná, jinak ztrácí smysl. „Pokud si lidé řeknou, že když se budou hodně snažit, hodně cvičit a rehabilitovat, pak se jejich dítě uzdraví, bohužel může jít o planou naději. Rodič opravdu mnohdy dělá všechno, co je v jeho silách, a přesto to někdy nemusí stačit.“ Na druhou stranu ale ještě nezažila situaci, kdyby naděje úplně vymizela. „Rodina si vždycky nějakou naději najde,“ dodává Tomalová.