O rodinách s těžce nemocnými dětmi: Naděje musí být reálná, jinak ztrácí smysl

dítě - smutné dítě - nemocné dítě
dítě - smutné dítě - nemocné dítě

S těžkými diagnózami se potýkají všichni. Staří, mladí, dospělí i děti. Když má ale dítě nevyléčitelnou nemoc a rodičům nezbývá než doprovázet jej k blížícímu se konci, je to pro ně obrovská zátěž. Může ji něco zmírnit? Má vůbec někdo čas na rodiče těžce nemocných dětí? O tom mluvila v Diagnóze F Petra Tomalová z Centra provázení.

„Pro lékaře je důležitý dětský pacient, jsou na to špičkově vybaveni, neustále se vzdělávají, ale není tam nikdo, kdo by se staral o rodiče, když se dozvídají nějakou zásadní diagnózu svého dítěte,“ říká Petra Tomalová. Centra provázení proto působí právě na dětských klinikách několika nemocnic, aby byli jejich pracovníci k dispozici hned na začátku příběhu – při sdělení diagnózy nebo těsně po něm. Emoce, se kterou pracují nejčastěji, je strach. „Rodiče se bojí o své dítě, o rodinu, jak to zvládnou, a také o širší okolí, jak přijmou tu diagnózu,“ popisuje komplikovanou situaci poradkyně.

Petra Tomalová

Důležitým pojmem v příbězích, s nimiž se v Centru provázení potkávají, je naděje. Podle Petry Tomalové by ale měla být reálná, jinak ztrácí smysl. „Pokud si lidé řeknou, že když se budou hodně snažit, hodně cvičit a rehabilitovat, pak se jejich dítě uzdraví, bohužel může jít o planou naději. Rodič opravdu mnohdy dělá všechno, co je v jeho silách, a přesto to někdy nemusí stačit.“ Na druhou stranu ale ještě nezažila situaci, kdyby naděje úplně vymizela. „Rodina si vždycky nějakou naději najde,“ dodává Tomalová.

Má smysl doufat v zázraky medicíny? Co je pro Petru Tomalovou v její práci nejtěžší? A proč potřebujeme špatné zprávy slyšet víckrát? Poslechněte si Diagnózu F.

Spustit audio

Související