O smrti by se zpívat nemělo. 5 podob nepochopeného introverta Phila Elveruma
Písničkář Phil Elverum, známý hlavně jako Mount Eerie, vydává novou desku A Crow Looked At Me. Album inspirované smrtí jeho manželky ale ukazuje jen jednu z podob, pod kterými už skoro dvě dekády brázdí melancholický svět hudebních introvertů.
I když Elverum během té doby stihl změnit nejen jméno svého původního hudebního projektu The Microphones, ale i své vlastní příjmení, jeho hudba zůstává už roky stejná – introvertní, syrová a uvěřitelná. Za oběma změnami stojí především velká úcta a oddanost k místům, která ho celý život doprovázela. „Pojmenoval jsem se Mount Eerie, abych se s tím místem navždy spojil, protože je centrem mého vesmíru,“ vysvětluje v jednom z rozhovorů. Hora Mount Eerie, blízko jeho rodného města, formuje život umělce, pro kterého je hudba jen jedním z mnoha způsobů, jakými uniká před tíhou vlastní existence. Ostatně, sám nedávno řekl: „Nejsem nijak zvlášť nadšený z toho, že žiju. Ale na sebevraždu jsem nikdy nemyslel.“
Nekorunovaný hrdina hudebních samouků
„Když jsem se byl poprvé podívat do kanceláře Dischord Records, Iane MacKaye mi řekl, že zrovna chystá tour Fugazi. V tom kanclu byl jen starý telefon a pár papírků na poznámky. Řekl jsem: kašlu na to, nepotřebuju agenta, celou tour si prostě zorganizuju sám,“ říká Elverum v rozhovoru pro The Believer. Vždy patřil mezi hudební samouky, kteří se neradi spoléhají na druhé, a proto založil i vlastní label P.W. Elverum & Sun, ltd. K zaznamenání svých nahrávek často používá starý mikrofon, zesilovač a kazetový rekordér, který je základem jeho charakteristicky špinavého lo-fi zvuku. Velký podíl na rozpínavém ambientním zvuku alb Clear Moon a Ocean Roar má ale i polorozpadlý kostel v Anacortes, který v roce 2009 kvůli jeho akustickým kvalitám koupil.
Elverum si vždy našel způsob, jak dělat věci jinak než ostatní. Hlavně proto je hrdinou devadesátkové lo-fi vlny a deska The Glow Pt. 2 dřívějšího projektu The Microphones je dodnes považována za jeden z jejích pozdních vrcholů. Hudební server Pitchfork nahrávku ocenil jako nejlepší hudební počin roku 2001 s tím, že album lze k velkým rockovým deskám přirovnat stejně jako záznamy domácí video kamery s velkými hollywoodskými blockbustery – je nekonečně upřímnější a křehce dojemné.
Věčně nepochopený sociopat
Deska No Flashlight z roku 2005, která je zároveň prvním albem projektu Mount Eerie, začíná písní I Know No One a slovy: „Vím, že tyhle písně nikdo nepochopí.“ Elverum se v ní zpovídá z pocitu, který se jeho skladbami prolíná opakovaně – nepochopení toho, co chce svou hudbou světu sdělit. Často si stěžuje na to, že lidé jeho písně interpretují jinak, než on sám zamýšlí, což potvrzuje i v biografii na svých stránkách: „Jsem hodně citlivý na jakékoliv nepochopení témat nebo textů mých písní, protože šíření svých nápadů myslím skutečně vážně.“
Paradoxně však to samé neplatí ve vztahu k jeho osobě. Ve stejném textu říká, že ho lidé osobně moc nezajímají a to samé očekává od svých fanoušků. Sám sebe nazývá sociopatem a jeho vztah k publiku tedy nedosahuje dál než za hranice jeho tvorby. Umění podle něj vyžaduje spoustu přetvářky a sebeklamu včetně úsměvů a díků.
Malíř komiksů a spisovatel
Přesto se ale zdá, že Elverum nepohrdá lidmi jako takovými, ale spíše absurdnostmi jejich životního stylu. „V Americe každý dělá tolik blbostí a přitom se kvůli nim chová tak povýšeně a vznešeně,“ říká. Komiksový kalendář Fancy People Adventures začal původně jako dětinské malůvky, které s bratrem kreslili na dovolené s rodiči, později se ale stal jeho prostředkem k zvěčňování banalit života skrze ještě větší banality. Báseň o müsli tyčince nebo nápad na postavení muzea zlata patří k těm snadněji uchopitelným, řada z nich je plná odkazů a soukromých poznámek, jejichž význam zůstane Elverumovým tajemstvím.
Přístupnější je knižně vydaný soubor zápisků Dawn, který bez jediné editace vypráví o jeho pobytu na chatě v mrazivém Norsku. V tom se Elverum pro změnu zaměřuje na každodennost života svého a napsal jej, aby zabil čas. Zápisky dokumentují myšlenky nastřádané při dlouhých temných hodinách samoty, přesto v nich Elverum sebeironicky vypráví o tom, jak vaří, sbírá dřevo nebo vtipkuje o prdění. „Poflakoval jsem se, vyšiloval ze svých malých životních dramat, četl knihy, psal písničky, bláznil, a když jsem se občas probral ze své mizérie, hleděl jsem na západ slunce,“ píše v knize. Tu doprovází stejnojmenné, čistě akustické album.
Latentní blackmetalista a americký viking
Čas strávený v Norsku, kam sahají kořeny jeho rodiny, vyústil i ve fascinaci severským black metalem. Ta zašla dokonce tak daleko, že název desky Lost Wisdom odkazuje na píseň blackmetalové kapely Burzum. „Miluju imaginaci, která se s black metalem pojí a je často mnohem silnější než samotná hudba,“ tvrdí v jednom z rozhovorů. Zdánlivé posmívání se severskému žánru však pramení ze skutečného respektu, protože black metal nepochybně ovlivnil i Elverumovu tvorbu samotnou. Blackmetalová estetika obalu desky Wind’s Poem a úvodní song Wind’s Dark Poem jsou toho jasným důkazem.
Jeho totální duševní oddanost Skandinávii pak završuje Elverumova obliba ve vikingské mytologii. Ta značně ovlivnila celou desku Sauna, která je prozatím nejspirituálnějším bodem jeho diskografie. Úvodní stejnojmenná skladba připomíná desetiminutovou meditativní plavbu po chladném skandinávském moři, kde válečník odpočívá po dlouhé bitvě. Celou nahrávku prostupují zvuky od foukání větru po plápolání ohně, cinkání zvonců a naléhavé pasáže chorálů, skrz které se Elverum duševně se svými hrdiny spojil a nalezl v nich symboly drsné upřímnosti. „Jak vikingové dříve, tak i já žijeme v nekonečném momentu přítomnosti, jsme ztracená polidštěná zvířata a tváříme se, že jsme členové respektujících kultur,“ říká.
Muž, který poznal pravou smrt
V roce 2015 byla Elverumově ženě, ilustrátorce a hudebnici Geneviève Castrée, diagnostikována rakovina slinivky břišní. O rok později boj s nemocí prohrála. Elverum se z vikingských plaveb vrací do reality, opouští experimenty posledních alb a v jejím pokoji nahrává desku postavenou na základních kytarových akordech. Je vdovcem, vychovává dvouletou dceru a ze ztraceného válečníka se stal zlomený muž, který každý den hledá sílu jít dál. Ne vždy se mu to daří a často se mu podlamují kolena. Třeba když otevře balíček s dárkem pro dceru, který nechala Geneviève poslat ještě před svou smrtí. Když spolu s dcerou sypali její popel do řeky nebo se konečně odhodlal vyhodit manželčin kartáček z koupelny. A Crow Looked At Me je detailním a syrovým popisem dnů po jejím odchodu a srdceryvnou výpovědí o ztrátě milovaného člověka. Momentem, který donutí zamyslet se nad tím, že bychom si měli o něco více vážit svých blízkých. Elverum v písních přiznává, že spolu s jeho manželkou zemřel i on sám, ale zároveň ví, že musí být milujícím otcem pro tu jedinou bytost, která mu ještě zůstala.
Smrt je tématem, které umění provází odjakživa. A Crow Looked At Me je ale jedním z těch děl, která stvořila opravdová smrt spolu s ještě opravdovější láskou. Dvě hybné síly, bez kterých by nebylo umění ani života samotného, jsou základem alba, kterým se Elverum loučí se svou ženou. Na horu Mount Eerie se slétají vrány a život pod jejím stínem už nikdy nebude takový, jaký byl předtím.
